Stali jsme se X-meny?! 2

Vyhazov

Písničku vám doporučuji pustit až ve třetím odstavci, ale je to na vás.

Pohled Petera:
Nevěděl jsem, co udělat. Rychle jsem se odtlačil a postavil se na nohy.
James udělal to samé.
,,Co to má znamenat Jamesi?"
,,No...tenhle kluk, on se potřebuje dostat do Irska a tak jsem si řekl, že když bude dole mezi kontejnery, tak že to nevadí. Dostane se kam potřebuje a odejde." řekl James.
Kapitán si ho změřil a pak řekl něco, co jsem nečekal.
,,Je to tvůj přítel?" zeptal se.
,,Prosím?" řekl jsem já.
,,Ptám se, jestli jste spolu, vy dva!"
,,Ne, pane." řekl rychle James.
,,Škoda můj syn jeden je a bylo by skvělé, kdyby měl stejné přátele...Jamesi, až budeme v Irsku tak vystup, hned. Máš vyhazov. A ty, dovezeme tě do Irska, ale vystoupíš a už tě nechci vidět. Nejradši bych tě vyhodil hned, ale cestou žádný přístav nebude. Pořád bude nejlepší, aby jsi se schoval. To by bylo povídaček zase, kdyby na to někdo přišel. Mazej! Zmizni!" rozkázal.
Utíkal jsem pod palubu, bylo mi trapně. Právě jsem zničil někomu jeho sen.

Odcházel jsem do podpalubí a snažil se udržet v sobě všechen smutek.
Posadil jsem se na podlahu a zpětně jsem přemítal o všem, co jsem za poslední dobu udělal.

Stojí to vůbec za to? Právě jsem jednomu muži zničil sen, ztratil kvůli mě svojí práci. Zatímco já se z vlastních důvodů chci dostat do Irska...sobecké, viďte? Možná proto Hope náš vztah skončila, z vlastního šoku z celé té nehody, jsem se neodvážil k ní hned zajít. Z šoku z jejího otce jsem se k ní neodvážil zajít...byla sama, když jsem pak přijel měla tam někoho jiného, aby ji utěšil. To byla určitě má chyba...byl jsem sobecký...z vlastního traumatu, jsem se neodvážil přijet dřív, abych jí pomohl s tím jejím. Cítím se hrozně. Zavinil jsem to sám, byl jsem sobecký. Jedna z vlastností, kterou jsem snad nikdy neoplýval a najednou si uvědomuji, že jsem jí asi v ten den použil. Měl jsem tam přijet dřív. Kdybych to udělal, tak bychom třeba pořád byli pár.
Navíc, odjet bez toho, aniž bych někomu, něco řekl, je taky asi dost sobecké.
Asi jsem sobecký člověk? I když ani nevím, jestli není sobecké, říct, že jsem sobecký. Zase jsem v další filosofické kličce.

Všechny tyhle negativní myšlenky prolétali mou hlavou a říkali, je to tvoje chyba. Tvoje chyba, že tě opustila. Tvoje chyba, že jsi sám. Tvoje chyba, že asi nevíš, jestli najdeš ve světě nějaké místo.

Myslel jsem, že svoje místo už znám. Myslel jsem, že je vedle ní. S mými přáteli, s mým otcem. Na té škole, že až odmaturuji, tak půjdu na nějakou vysokou a budu dělat nějakou práci, co mě bude bavit. Ale všechno se asi mění, bylo zbytečné, myslet, že se to někdy takhle odehraje.

Když mi umírala mamka a já jí prosil, aby mě neopouštěla. Řekla, abych vždy přemýšlel než něco udělám, abych nedělal zbrklé rozhodnutí. Potom co umřela, jsem byl hodně smutný, ale ne tolik, protože mi všichni říkali, že s námi pořád je, že na mě shlíží ze shora.                                                     
 Bylo mi jen pět, neměl jsem ani ponětí, jak opravdová smrt asi vypadá, jak funguje a jestli po ní něco je. Nevím, jestli po ní přijde reinkarnace, jestli se člověk dostane do nebes či pekla, jestli se ocitne v nějakém ráji a nebo jestli se ocitne v černém prostoru se svými přáteli, jestli s nimi stráví svou věčnost, ale přesto, všechny tyhle otázky vedou k jedné poslední zastávce. Nic není věčné, ať už nebe, peklo, černý prostor s rodinou všechno tohle jednou také skončí. Jak? Kdo ví, ale jak vůbec vysvětlíte, že nějaké nebe je? Jak dokážete, že existuje reinkarnace? Jak dokážete ráj? Nic z toho nemusí být pravda, ale pravda to může také být. Filosofové, kdo přemýšlí o smrti a pokládají tyto myšlenky. Jsou ztraceni, v kličce. V kličce, ze které nemůžete ven, hned jak o ní začnete poprvé přemýšlet. Co je po smrti? Mám věřit, že moje matka na mě hledí ze shora? Rád bych tomu věřil, ale nedokážu tomu věřit, když mi moje svědomí říká, že to není pravda. Respektuji názory všech, respektuji jejich vyznání, ale také nemůžu říct, že nad tím občas nepochybuji, všechno nemusí být pravda. Některé věci z těchto náboženství, dávají smysl, když si ty události zapojíte do sebe, ale některé ty zázraky, co se dějí, znějí tak hrozně úžasně, že to pravda prostě být nemůže. Ano, lidé těmto věcem věří, ale proč? Přijde jim to lepší než se zkoušet smířit s krutou realitou, že po smrti nás možná nic nečeká? Přece jen, smrt se latinsky překládá jako exitus. Už z toho usoudíte, že po ní žádná další cesta možná nečeká. Život, je to cesta kterou jdeme, ale proč? Proč jdeme takovou dlouhou cestu, jen abychom na konci tu cestu skončili? Mám si to představovat jako jízdu autem? Nasednete, ale nevysednete dokud tam nejste? Pak vysednete do černé prázdnoty? Vaše duše opustí vaše tělo a letí do vesmíru? Nebo opustí vaše tělo a dá život někomu jinému? Nebo zůstane s vámi a bude s vámi než nastane konec vesmíru? Pak otázka není co je po smrti. Pak je otázka co je to duše? A co jí čeká až naše tělo umře. 

Ano, bojím se smrti, bojím se toho, že mě po ní nic nečeká. Že celá ta cesta je ke konci k ničemu. Ano, my si život užíváme, ale k čemu to ke konci je? Všechno má nějaký důvod, nějaký účel. Proto se bojím. Rád věřím, že mě mamka opravdu ze shora sleduje, vážně, ale nemůžu. Nemůžu když mi něco uvnitř říká, ne. Je to můj mozek? Svědomí? Nebo snad duše? 

Všechny tyhle otázky mi létali hlavou a já se snažil je zatlačit odkud přišli, ale nešlo to. Nemohl jsem. Snažil jsem se myslet na něco jiného, ale kdykoliv jsem to zkusil, všechny tyhle myšlenky přilétli zpět a přidávali se k nim další. Nešlo je zastavit. Dal jsem si hlavu do dlaní a  snažil se nebrečet. I když na to už bylo pozdě, když mi alespoň takových dvacet slz už steklo. Jestli myslíte, že tohle je ta fáze kde se viním a pak přijde ta, kde budu vinit ostatní, tak se mýlíte. Nemůžu vinit ostatní, když vím, že to celé jsem s největší pravděpodobností zavinil já a když ne já tak Hope. Jen co jsem v myšlenkách vyslovil její jméno, přišlo víc slz a já pocítil jinou otázku, která mi přišla do mysli.

Milovala mě vůbec? Protože jestli ano, jak se dokázala tak rychle posunout? Měla mě jen pro to, aby mohla říct: ,,Hele mám taky přítele!"? Využívala mě? I když mi všechny tyhle myšlenky přišli a vinili za to jí, tak jsem tomu nevěřil, i přes fakt, že to asi pravdou bude. Pořád jí miluji a nemůžu tomu věřit. Vím, ublížila mi a vím, bylo by nejlepší, kdybych se taky posunul. Ale co teď potřebuji, je čas. Potřebuji prostor od svých přátel, otce a od ní. Potřebuji čas, aby se ta rána zahojila. Potřebuji najít práci, alespoň prozatím. Najít si menší byt a chvíli zůstat na místě. Potřebuji zjistit, co budu dělat dál. Potřebuji čas a pak teprve přijde to rozhodnutí. Chci zůstat, jet dál a nebo se vrátit? Musím se rozhodnout, ale ne hned. Jak už jsem řekl, potřebuji prostor a čas. Musím si najít nové přátele. Musím pustit věci, co mě drží. Musím zapomenout na rány z minulosti. Musí ze zahojit. Myslel jsem, že se zahojili, ale opak je pravdou. Nová rána, je jen probudila k životu a tím se osvědčila krutá pravda, že i když jsem se snažil, pořád se nezahojili. 

Pravda...slovo, co má znamenat upřímnost? To co se stalo? Stane? Nevím. Jediné co vím, je že pravda je něco, co budu potřebovat, jestli chci začít nový život. Musím být upřímný k lidem, co potkám a hlavně upřímný, sám k sobě. Žádná tajemství, žádné vymyšlené příběhy. Už nic, takového. Zítra se otevře můstek a já s Jamesem odejdeme. Možná si najdeme práci a byt spolu. Dlužím mu to, když už jsem mu zničil kariéru. A spolubydlící by se mi hodil, zvlášť když mám tolik depresivních myšlenek, tak asi není nejlepší nápad zůstat někde úplně sám. Budeme si moct koupit nějaký jednoduchý byt a tam se ubytovat. Nakoupit nějaký nábytek a chvíli tam společně bydlet, než se oba dostaneme na nohy, protože pochybuji, že James měl náhradní plán, co udělá v Irsku, jestli ho náhodou vykopnou a on ztratí svojí práci a nebude asi s sebou mít moc peněz. James teď asi ještě dostává přednášku od kapitána, takže budu muset ještě čekat, než přijde dolů a já mu svůj plán navrhnu, ale myslím, že i kdyby se mu můj plán, nějak zvlášť nezamlouval, tak nemá moc na výběr.
Glasgow, za pár dnů už budu stát v tvém přístavu.

Tak, to je pro dnešní kapitolu všechno. Snad vás...no, nedá se říct pobavila. Zaujmula filosofie XD
Omlouvám se, ale měla jsem nějakou chuť to tak napsat. Tak jsem to napsala.

Váš
ProfesorY