Stali jsme se X-meny?! 2

Cesta do Evropy

Pohled Petera:
Už uplynuly nějaké ty dny a já dojel až k pobřeží. Název města jsem radši ani nečetl a všiml si obřího trajktu s čajem...ten jede do Irska
Rychle jsem to obhlédl. Loď měla otevřený jediný můstek, který předpokládám byl k nástupu posádky.
Stál tam jeden mladý muž a druhý starý, co s ním nejspíš hlídá, zrovna odcházel za roh. Moje šance.
Přijel jsem přesně před něj. Zíral na mě, takže to musí být nový člen posádky.
,,Ahoj" řekl jsem.
,,Známe se?" zeptal se nejistě.
,,Ne...jsem Peter." napřáhl jsem ruku.
,,James" řekl a moji ruku přijal.
,,Jsi námořník?"
,,Teprve začínám, chtěl jsem jím být námořník."
,,Fakt? Odkdy?" řekl jsem zaujatě, abych se s ním trochu spjal a přesvědčil bych ho, aby mě pustil na palubu.
,,Bylo mi patnáct, byl jsem na táboře, který, nebudu lhát, byl dost divný. Byl to docela boj, ale o tom bych radši nemluvil, dlouhý příběh. Když jsme konečně odjeli. Povídali jsme si naposledy v autobuse, než jsme pak každý museli vystoupit a jet se svými rodiči domů. Ptali se mě, co chci být a když jsem odpověděl, že nevím. Jeden kluk, který mě na začátku tábora shodil do vody řekl:
,,Měl bys být námořník, protože tak krásně ječíš, když padáš do vody."
Ale mě to vlastně zůstalo v mysli a nakonec se to stalo povoláním, co chci být. Možná mi to nevydrží, ale zatím mě to baví." usmál se nostalgicky
,,Aha, kolik ti je?"
,,Devatenáct, tobě?"
,,Patnáct." řekl jsem.
,,Co bys chtěl být?" zeptal se mě a sklonil se, jako bych byl malé, to že je o pár centimetrů vyšší neznamená, že nevidím jeho obličej, nebo neslyším, co říká. Pravda je, že to je dokonalá možnost, jak se dostat na palubu.
,,Chtěl bych být taky námořník. Chtěl jsem se zeptat, jestli bych se nemohl plavit s vámi. Nevím, jestli nemám tendenci k mořské nemoci. Nikdy jsem na lodi nebyl. Můžu? Klidně třeba pod palubou." řekl jsem a doufal, že to uvěří.
,,No...nikdo ti to tu nedovolí a asi mě za to vyhodí, ale jestli je to opravdu tvůj sen." řekl nerozhodně a smutně se koukl na svou námořnickou uniformu. Bylo mi ho líto, riskuje to všechno, jen aby splnil klukovi, kterého ani nezná jeho sen.
,,Pomoz mi rychle dostat motorku za nějaký barel uvnitř blízko východu. Schovám se tam. A pak až loď zastaví, tak řekni, že potřebuješ na zem, aby ses vzpamatoval, protože asi jedeš na velké lodi na velkou vzdálenost poprvé. A otevři mi můstek a já budu pryč než se naděješ." vyložil jsem svůj plán.
,,To by šlo...připomínáš mi mého kamaráda z toho tábora, taky měl vždycky dobrý plán." řekl a usmál se.
Pomohl mi motorku zavést mezi dva kontejnery.
Sedl jsem si vedle ní a poděkoval mu. On se pak rozběhl zpátky k východu, aby nedostal vynadáno od toho staršího hlídače, co ho zaučuje.
Cesta bude prý dlouhá, může trvat dva dny. Nebo taky tři, čtyři, nikdo prý moc neví.
Ozvalo se zatroubení a loď se pohnula. Slyšel jsem různé rozkazy, jako vytáhnout kotvu a tak. Čekalo mě pár dní, zavřený tady v lodi.

Pohled Wayna:
Seděli jsme s Hope před počítačem a čekali, co vyjede.
,,X-a-v-i-e-r-o-v-a, mezerník, š-k-o-l-a" říkal jsem, zatím co jsem mačkal písmena na klávesnici.
Ach, vyjelo to, klikl jsem na první článek, co jsem viděl.

,,Xavierova škola pro nadanou mládež
Ředitel školy Charles Francis Xavier ze svého rodinnéhp dědictví (obřího hradu) nechal vybudovat školu pro mutanty. Zde se mutanti učí předměty, které se učí i na jiných (obyčejných) školách, avšak tou hlavní čiností je učení ovládat své mutantské schopnosti." přečetl jsem nahlas článek a zdůraznil poslední část. Hope se naučí ovládat své schopnosti a mamce se vrátí paměť. Ještě nevím, jak ji tam dostanu, ale to se vyřeší později.
Klikl jsem na 'Informace o škole'
Nevyjelo však už nic, jen pár obrázků a reklama "Tvarovat tělo je snadné"
Nikde jsem nemohl najít adresu.
Když najednou se v mé hlavě ozvala nějaká adresa, vůbec jsem nevěděl, co to znamená. A tak jsem se řídil instinktem a napsal ji na papír. Hope se na mě tázavě podívala.
,,Tady na té adrese bude ta škola." řekl jsem vesele.
,,A jak to víš? Na netu jsme adresu nenašli a ty jsi říkal, že nemáš ponětí, kde to je."
,,Nemám, ale v hlavě se mi ozval nějaký hlas a řekl mi, že je to tam." ukázal jsem na papír.
,,Vůbec nevíš, jestli je to pravda." řekla.
,,Vím, mám pocit, že to je pravda."
,,Pocit nemusí znamenat pravdu." protestovala.
,,Ale může" protestoval jsem nazpět.
,,Nemusí"
,,Může"
Hádali jsme se ještě dlouho než to konečně vzdala.
Je celkem špatné, co jsme udělali potom. Nemám řidičák, je mi teprve čtrnáct, ale Hope řekla, že táta si řidičák udělal už v šestnácti a že jsem mu podobný, alespoň na té fotce, jestli přehlídnete fakt, že moje oči jsou fialové a jeho zelené, vlasy ale stejné. Jen mám bledší pleť. Řídit moc neumím, ale Hope mi věří a kde co je, vím. Technicky jsme ukradli tátův řidičák a auto.
,,ZASTAV!" zařvala najednou.
,,Co, proč?" řekl jsem.
,,NEPTEJ SE A ZASTAV!"
Zastavil jsem a zíral na ni. Vylezla z auta a běžela k domu pár metrů před námi. Hodila do schránky nějaký papír a pak se rozběhla zpátky k našemu autu. Nasedla a jeli jsme dál. Ani jsem se radši neptal. Xavierovo školo! Těš se na nás!

Tak, tady máte novou kapitolu.

Váš
ProfesorY