Stali jsme se X-meny?! 2

Výlet do popelnice

Pohled Wayna-

Jeli jsme už několik hodin a občas porušili nějaký ten zákon. Z tohohle budou velké potíže, táta nás zabije.
,,Wayne? Jsme tu.'' řekla Hope.
Zastavil jsem otevřel jsem dveře od auta a vystoupil. Stejně tak sestra. Šli jsme k velkým dveřím a zaklepal jsem. Vzápětí mě však odstrčila Hope, na tuhle cestu si vzala černý rolák a černou sukni. Vlasy si nechala rozpuštěné a rozcuchané a měla přes hlavu přehozený černý závojek. Zkrátka se připravila, kdyby došlo na hraní na city.
Otevřel takový podivný chlapík, vlasy mu na obou stranách hlavy šli nahoru a z mého úhlu to vypadalo jako modré prasečí štětiny. V jedné ruce držel plechovku piva a z druhé ruky se mu začíná vysouvat dráp?! Byl jsem připravený na to čapnout sestru a utéct, do podzemí samozřejmě. Který idiot by běhal, když se může proklouznout pod zem a tak se schovat.
Ale on si tím drápem otevřel plechovku, jako by byl líný použít nehet.
Pak se na nás podíval: ,,Jste na špatný adrese, tady dneska žádnej pohřeb není." řekl a začal zavírat dveře.
Odstrčil jsem Hope a vrazil nohu mezi dveře.
,,Co to sakra dělaš kluku?" zvedl ke mě svůj pohled a zkoumal moje úmysly.
,,J-jmenuju se Wayne," řekl jsem opatrně, ,,slyšel jsem, že tohle je škola pro mutanty. Moje sestra začala mít divné nehody a já tak trochu taky, i když to svoje už jsem vyřešil. Ale to taky není hlavní důvod. Moje matka o mě ztratila veškeré vzpomínky. Slyšel jsem, že jistý Charles Xavier, to dokáže. A moje sestra potřebuje najít svého pří-teda kamaráda." řekl jsem a on si mě chvíli prohlížel, chtěl něco říct, když nás oba přerušil křik.
,,WAYNE, TAK UŽ MI KONEČNĚ POMOZ."
Ups...
,,Jak jsi skončila v popelnici?" začal jsem se smát.
,,To není vtipný, nemůžeš mě jen tak odstrčit od dveří ze schodů a čekat, že dopadnu nějak měkce do trávy!" naštvala se a vypadala, že se mě chystá zabít.
,,Promiň." řekl jsem.
,,Fajn, omluvu přijímá-" větu nedokončila, když jsem jí pomohl z popelnice, první věc na kterou šlápla zem nebyla. Šlápla na skateboard a ten se z ní z kopce rozjel velkou rychlostí přes chodník a silnici na druhou stranu ulice. Proletěla výlohou obchodu jako pravý kaskadér. Když vylezla z obchodu a začala nadávat a proklínat všechno, co existuje, kdy hodně artikulovala k nebi, pokadil se jí na hlavu holub...
Začala křičet a pak se vydala zpátky k nám, vyšla schody a stoupla si vedle mě. Otočili jsme se na toho týpka, který právě umíral smíchy.
Chápu ho.
Moje sestra se nedala, došla jí trpělivost. Vší silou se prorazila a vešla do domu.
Pak jsem slyšel silnou ránu. A spatřil vozíčkáře, co měl právě teď jít na jistou smrt, vzhledem k tomu, že projel dveřmi kolem, kde jsem se jen tak tak stačil chytnout a řítil se k silnice, kde jezdilo hodně aut, Hope měla alespoň štěstí a skateboard přejel přes přechod na zelenou.
Řítil jsem se z vozíčkářem a nechal jsem nás stáhnout pod zem a tím vozíček zastavit.
Vynesl jsem nás opět nahoru.
,,Fuj, na tohle si budu muset teprve zvykat." řekl jsem a setřel si pot z čela. Ten vozíčkář na mě koukal jako na cvoka. To musí být ten Charles Xavier, prý je totiž holohlavý. ,,Vy jste Charles Xavier?'' zeptal jsem se.
,,Ano...ty jsi kdo? Jak jsi to dokázal a děkuji.''
,,Jste telepat, ne?''
,,Ano?''
,,Pak si můžete odpovědět sám, ne?"
,,Chtěl jsem znát odpověď, co mi řekneš, nechtěl jsem vyzvídat, ale jestli jinak nedáš."
,,Ne! Moment, odpovím sám.''
,,Dobře, pojď se posadit dovnitř a ocenil bych pomoc.'' koukl se na chlapíka u dveří, co se něčemu smál.
Profesor Xavier si sáhl na hlavu a ten chlapík se najednou otočil, přiběhl k němu a vzal ho do náručí. Z jeho pohledu jsem pak pochopil, že mám vzít vozík. Učinil jsem tak a vynesl ho ke dveřím. Profesor Xaviera na něj ten chlapík posadil.
Profesor pak spustil ruku a chlapík se zamračil.
,,Proč?''
,,Protože se tady něčemu hihňáš, zatímco já trčím pod schody! Čemu jsi se tolik vysmíval?"
Ten chlapík pak ukázal dovnitř domu. Nakoukl jsem tam stejně jako Profesor. Hope ležela rozpláclá na vytřené podlaze.
,,Snažil jsem se tu dívku varovat, že jsem vytíral, ale ona mě neslyšela a přitom jsem omylem sjel ze schodů.'' řekl Profesor.
,,Aha''
Později jsme se všichni posadili do křesel. Hope vedle mě a naproti nám seděl Profesor X a Wolverine, nebo tak se alespoň představili.
,,Tak povídej Wayne.'' povzbudil mě Profesor X
,,Fajn. Jmenuji Wayne Blade, můj otec se jmenuje David Blade a moje matka Lucy Blade. Tohle je moje sestra Hope Blade.
Měl jsem různé nehody. Jako třeba, že mi zmizela noha, ale ne, jako že bych jí už neměl, pro ostatní byla neviditelná, ale já ji viděl.
Mamka si nejspíš myslela, že jsem blázen a tak mě vezla někam a říkala, že tam mi pomůžou. Nakonec ta cesta skončila autonehodou, mamka si narazila hlavu. Mě zachránili duchové, všechno mi vysvětlili takže já jsem v pořádku, ale-''
,,Počkej,'' přerušil mě Profesor, ,,můžu to vidět?'' zeptal se.
Nechápal jsem, přijel ke mě a sáhl si na hlavu. Najednou jsem viděl všechny ty vzpomínky znova.
,,Tvoje matka tu studovala.'' usmál se.
,,Je to mutantka, ovládá vodu a tvůj otec ovládá vzduch, také tu studoval.'' přidal a mě došlo, že mě vezla sem.
,,Vážně? No...proč jsem tady...je to kvůli té ztrátě paměti.'' řekl jsem nakonec.
,,Skvěle. A tuším, že ty jsi tu taky kvůli něčemu.'' podíval se na Hope.
Chtěl k ní přijet, ale Hope ho zastavila.
,,Já...hrozně se stydím, udělala jsem blbost a ztratila toho nejlepšího přítele, zmizel, nikdo neví, kde je. Každý ho hledá. Potřebuji vědět kde je." vysoukala ze sebe.
Profesor přikývl.
,,Mysli na něj a řekni jak se jmenuje.''
,,Peter'' řekla, zavřela oči a soustředila se.
Profesor pak nejspíš vyslal signál, že ví, jak vypadá. Jeli jsme do druhého patra a šli dlouhou chodbou do kulaté místnosti. Vedl tu můstek do středu místnosti a to doslova, byla to koule. Profesor tam dojel, nasadil si na hlavu takovou divnou přilbu a soustředil se.
Pak se okolo nás začali objevovat postavy.Pak se to všechno zvětšovalo a šlo nějak dál. Pak se profesor u jedné postavy zastavil. Otevřel oči a něco si zamumlal. Pak si sundal přilbu z hlavy, otočil se na nás.
,,Je na lodi, jede do Irska, do Glasgow. Vyjel z přístavu v Atlantic City.'' řekl Profesor.
Otočil jsem se na Hope, vypadala zaskočeně.
,,On jel takovou dálku až do Atlantic city? A kde vůbec na takovou plavbu vzal peníze?''
,,Nevzal, pluje na černo, obchodní lodí s čajem a kryje ho nějaký mladý námořník.'' řekl Profesor.
Hope vypadalo zmateně a zamyšleně, radši jsem jí nechal.

Pohled Petera:
Měl jsem pocit jako by mi někdo projížděl vzpomínkami, ale asi jen blouzním z té vody okolo mě. Vždy když byla přestávka, tak mě James nenápadně pustil na záchod a občas mi přinesl nějaké jídlo a pití. Začal jsem se cítit vinně za to, že jsem lhal. Moc mi tu pomáhá a vždycky si se mnou přijde popovídat, jen co má volnou chvíli. Jednu naší konverzaci jsem to nevydržel a řekl jsem mu pravdu, to že se na černo potřebuji dostat do Irska. Divné bylo, že mu to nevadilo. Ulevilo se mi a pak jsme si víc rozuměli a já nemusel ukrývat svoje důvody. Téma, co si ale vybral dnes mě zaskočilo.
,,Tady máš vodu.'' podal mi kovovou sklenici.
,,Díky.'' řekl jsem a napil jsem se.
,,Tak, došlo mi, že jsem se tě ještě neptal na to, jestli máš holku.'' řekl náhle.
Vyprskl jsem vodu, kterou jsem zrovna pil přímo do jeho obličeje.
,,Ehm, promiň a promiň, nejsem ehm," přemýšlel jsem o nejlepší vyjádření, ,,homosexuálně orientovaný." řekl jsem potichu.
,,Na to jsem se přece neptal, nebo jsi na kluky?'' zeptal se.
,,Ne, na holky.'' ulevilo se mi.
,,No vidíš, jen jsem se tě ptal jestli máš přítelkyni, navíc musím tě zklamat, taky nejsem gay.'' řekl James a mě se ulevilo ještě víc.
Nemám nic proti gayeům, ale když jste v těsném prostoru s jedním, kterého ani moc neznáte a nevíte, co udělá, tak to chcete radši vědět.
James si stoupl a řekl, že všichni teď obědvají a tak se s ním můžu projít po palubě a to jsem hned přijal. Neviděl jsem půl dne denní světlo.
Vešli jsme na palubu a šli k trupu lodi a ze srandy jsme předváděli scénu z Titanicu.
Začala se blížit vlna a já jako ten nejmilejší člověk na světě, jsem hned zalez za Jamese, takže on byl celý mokrý a já krásně suchý. Začal jsem se smát a on se otočil.
,,Neboj, teď taky úplně suchý nebudeš.'' řekl a objal mě. Měl jsem chuť ho zabít. On tady alespoň má nějaké náhradní oblečení, kde já seženu další triko, abych tohle mohl usušit. Musel bych být bez trika a když je riziko, že mě tam někdo najde, nezní to přímo skvěle
Pak začal utíkat a křičet a přitom se smál a já se rozběhl za ním. Chytil jsem ho a shodil na zem. Jenže se stihl chytit límce mého trika a stáhl mě s sebou. Přistáli jsme na dřevěné podlaze tělo na tělo a byla to celkem trapná chvilka, vzhledem k tomu že jsme měli mezi obličeji mezeru jen tak centimetr.
,,Co se to tu děje?!" oba jsme otočily hlavy za hlasem a stál tam muž s kapitánskou čepicí a v námořnické uniformě. Vypadal naštvaně. Sakra...

Pro dnešek vše.

Váš
ProfesorY