Stali jsme se X-meny?! 2

Nezvěstná Hope?

Pohled Toma-
To není možné. Už po páté se snažím dovolat Hope. Není tu. Ještě včera jsem jí viděl. Říkala, že si něco zařídí, ale nebude to trvat dlouho. Už je noc. Volal jsem jejímu otcovi a ten mi sdělil, že Hope a jeho auto chybí. Nechápu kam jela. Chodil jsem po chodbě sem a tam. Nezvedala mobil, neodpovídala na zprávy. Její otec neví kde je. Co mám teď dělat s tou sázkou? Jestli zmizela stejně jako její bratr? Kde pak je?
Možná její bratr nezmizel jen tak. Možná ho někdo viděl a unesl. Řekl si, že na tom vydělá. A teď se rozhodl unést i Hope. Ale to moc nedává smysl, pokud vím, pan Blade není nějak známý bohatstvím. A navíc, chybí i to auto.
Zavolal jsem jednomu z "organizátorů" sázky.
,,Ahoj Tome, tak jak ti to jde? Už tě 'miluje nade všecko na zemi'?" smál se do telefonu.
,,Ehm, to nevím. Problém je spíš, že zmizela."
,,Jak zmizela?"
,,No, jako její bratr, auto jejího otce je pryč a ona taky. Nezvedá mobil a neodpovídá na zprávy." řekl jsem a čekal odpověď.
V odpovéď se však dostavil smích.
,,No tak to máš, co dělat. Sázka platí. Takže jestli si ji dneska nenajdeš a nevyfotíte se jako důkaz, tak papá kasičko." zavěsil a já si dokázal představit ten úšklebek, co měl.
Nasedl jsem na motorku a jel.
Jel jsem už alespoň tři hodiny. Když jsem uviděl auto, co jede na druhé straně silnice. Jelo celkem bezohledně,  trochu kličkovalo, jakoby se snažilo nevybourat. Až na blízko mi došlo, co je to za auto.
Zastavil jsem, když mě auto vidělo tak také zastavilo a vevnitř v autě jsem poznal dvě siluety, co se o něčem hádají.
Otevřeli se dveře spolujezdce a vylezla Hope a slabě se usmála. Přišla ke mě a vypadala, jakoby se snažila rozpoznat, jestli jsem to já, nebo ne.
,,Ahoj" sesedl jsem a políbil jsem jí.
,,A teď mi řekni, kam jsi jela?! Proč si mi nezvedala mobil, nemůžeš jen tak odjet ze dne na den a nic mi neříct!"
Ona se jen zasmála:
,,Páni, jsem nevěděla, že když na den odjedu, tak tu beze mě zemřeš." řekla a obejmula mě. Objetí jsem opětoval, i když jsem si přehrával její slova.
,,Tak hele, tvůj táta má kufr dost velký na mojí motorku. Vím to, často mi ji vozí do servisu a tak. A já umím líp řídit. Nechte mě řídit. Dobře?" zeptal jsem se a usmál se na ní.
Přikývla. Rychle jsem vyndal mobil a Hope nadzvedla tázavě obočí, ale stejně mi dala na fotku pusu na tvař.
Uklidil jsem mobil, potom, co jsem fotku poslal tomu maniakovi a vyrazil k autu. A byl překvapený, že vidím řidiče. Wayne se na mě tázavě podíval a stejně tak i na Hope. Pak si povzdechl, vystoupil a sedl si do zadu. Vedle nějakého holohlavého muže, co spal. Cpaní motorky do kufru, bylo těžší. Byl tam i vozíček, asi pro toho chlápka. Dali jsme ho na volnou zadní sedačku, potom co si Wayne sedl doprostřed. A zavřeli dveře. Sedl jsem za volant a pustil plyn. Rozhodně jsem jel lépe než Wayne, ale já mám taky alespoň řidičák na motorku. Wayne ne. Přijeli jsme k jejich domu a zaparkovali. Já odjel na motirce s výmluvou, že už musím domů. A je to pravda. Moji rodiče by šíleli, kdybych zmizel jako Hope. Zajímá mě, jak se zachová pan Blade...

Pohled Petera:
Další den po průšvihu byl za mnou. James už za mnou tolik nechodil, hlavně protože nesměl. Takže jsem mu ještě nestihl vyložit můj plán. Uslyšel jsem skřípání dveří. A kroky po schodech. Za chvilku jsem viděl námořnickou uniformu a Jamese, co se tvářil vyčerpaně.
,,Dávají mi zabrat od té doby, co zjistili, že tu jsi taky." povzdechl si a sjel opřený o stěnu dolů do sedu.
,,Promiň. Nevěděl jsem, že se to stane. Opravdu promiň. Měl jsem ti říct ne, když ses mě zeptal, jestli chci ven."
,,Ne, tak je to lepší. Tady by ti bylo hrozně, kdyby jsi celou dobu zůstal bez světla. Tak co chceš dělat až se dostaneme do Glasgow?" zeptal se a zamyšleně se na mě podíval.
,,No..."

Trvalo dlouhou chvíli než jsem mu vyložil celý nápad. Sice ho napadali skeptické myšlenky s hledáním práce, ale mě taky. Povídali jsme si dlouho, než ho znovu zavolali k práci. Po chvíli přišel kapitán a já se lekl, že mě chce opravdu vyhodit přes palubu.
,,Tak, teď ty chlapče. Musíš na vzduch, pokud nechceš až vylezet týden zvracet. Sice tě nemám rád a nejradsi bych tě vyhodil. Ale vím jak to s mořskou nemocí chodí a nejsem zas tak zlý, abych tě nechal tady dole v závratích a bolesti." řekl a čekal až vstanu.
Hned jak jsem to udělal rozešel se ke schodůch a já za ním.
Jakmile jsme byli na palubě ukázal na dveře naproti nám.
,,Tam je posádka, zrovna večeří. Sedni si k nim. Dají ti něco k snědku. Nemůžeš pořád žít jen z chleba a vody." zakašlal a odkráčel někam opačným směrem.
Vydal jsem se do místnosti.
Všechny oči se upřeli na mě. Bylo tu šest lidí a z vedlejších dveří jsem slyšel další hlasy. Takže tohle asi nebyli všichni.
Židle v čele zela prázdnotou. Po pravé straně seděl starší chlapík se zelenými vousy, asi ekolog. Po levici seděl James a vypadal že bude vraždit, protože malý kluk vedle něj mu ukazoval obrázek. Ostatní nevypadali nijak zvláštně. Přišel jsem k tomu klukovi a on mi ukázal obrázek, kde ležím na zemi, na mě leží James. Vyměňujeme si miluji tě a u každého je šipka se jménem, aby se to dalo poznat. Kapitan se musel rozpovídat. Byl jsem celý červený a nevěděl jsem jestli toho kluka praštit, nebo se zasmát. Nemusel jsem dělat nic. Otevřeli se dveře a dovnitř vletěla stará babka a začala řvát: ,,KDO MI UKRADL PUDINK?!"

To je pro dnešní kapitolu vše, vím, trochu jiný konec, ale dozvíte se.

Váš
ProfesorY