Stali jsme se X-meny?! 2

Jedenáct lidí, co mě zklamalo

Pohled Petera-
Když konečně našli naše bydliště, co nic nestojí, pochopil jsem, proč je zadarmo.
Byla to ruina. Z dálky mi přišla jako budova v horším stavu, ale z blízka, to je něco úplně jiného.
Šedá rozpadlá budova. Vymlácené sklo z okenních rámů. Dveře, které zakrývali prkna, byli v dost dezolátním stavu.
Vydal jsem se ke dveřím.
,,Ty tam chceš přespat?" zeptal se třesoucím se hlasem.

,,Chceš snad spát na ulici?" otočil jsem na Jamese.

,,Rozhodně víc, než tady v tom domě." pohrdavě si prohlédl dům.

,,No, do hotelu se nedostaneme. Takže jdeme sem."

,,Ha, možná ty. Já v žádném případě." otočil se a kráčel zpátky.

Co to dělá? 

,,Jamesi? Chceš mi říct, že jdeš sám přežít do noci? Jen protože tenhle dům vypadá pofidérně?"

,,Ano? Docela velký důvod nemyslíš? Jdi si tam přespat, ale já radši přespím před výlohou nějakého obchůdku, nebo líp. Na záchodcích nějakého non-stop baru. Určitě jim nevyženu hosty, kdo by v odporných barech šel na záchod?" 

Znovu se otočil a přes moje volání šel dál. Přemýšlel jsem, nemůže to být tak zlé.

Rozešel jsem se k domu a polkl. Z blízka vypadal ještě hůř. 

Vlezl jsem jedním oknem, které nepřikrývaly prkna, snad jako jediné. 

Malinkatá místnost, ale jak vím, že je tak malá? Světlo vycházející z mezery mezi dveřmi a prahem vám v místnosti o velikosti maximálně dvou metrů čtverečních, to tak trochu prozradí.

Uvažoval jsem, zda vzít za kliku, nebo zůstat.

,,Nemám, co ztratit." zašeptal jsem a vzal za kliku a šetrně jí otočil. 

Při otevřel jsem dveře a malou mezerou se koukl dovnitř.

Stála tam nějaká žena. Třicet, možná čtyřicet let. S někým mluvila, ale neviděl jsem tam. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře, při čemž panty zaskřípaly a žena a člověk, s kterým mluvila, se otočili a podívali se na mě.

,,Prý tu máte zadarmo levné luxusní byty." zopakoval jsem větu kapitána a až po tom mi došlo, že celá ta věta zní směšně. 

Oba se začali svíjet ve smíchu a já se jen nervózně falešně zasmál.

,,Jaký kapitán prosím tě?" zeptala se žena.

,,Kapitán Křoví..." uvažoval jsem, jestli se tak vůbec jmenuje.

,,Ach zlatíčko, tomu nemůžeš věřit. Máme tu byty zdarma, ale pro bezdomovce. Nevypadáš jako bezdomovec. Cestuješ sám? Kdy máš nějaké rodiče, nebo kamaráda?"

,,No, ano, cestuji sám," řekl jsem, ,,teď už sám" zašeptal jsem.

Nemůžu uvěřit, že mě tady James nechal. 

,,Necháme tě tu, bohužel tě tu ale můžeme nechat jen na dva týdny."

,,To mi nevadí." řekl jsem rychle.

,,Dobře, půjdeš po těch rozpadlých schodech, dej si pozor, občas ze stropu spadne prkno, a třetí dveře vlevo."

Poděkoval jsem a šel tam. Šel jsem po schodech a uslyšel nad hlavou skřípot. Vzhlédl jsem a okamžitě uskočil na stranu. Zřítilo se alespoň pět prken a prolomili kus dřevěných schodů.

No a to  jsi mohl být ty, řeklo mi svědomí.

Nešlo se, soustředit. Myšlenky mi prolétali hlavou, stejně jako vzpomínky.