Stali jsme se X-meny?! 2

Uvidíme

Pohled Hope:
Od té doby, co to vypadlo, jsem v tranzu. Panebože, co když se mu něco stalo? Rozhodla jsem se vůbec dobře? Asi to bylo unáhlené rozhodnutí, být s Tomem.
,,Hope? Jsi v pohodě?" řekl Tom, co seděl vedle mě.
,,Mám špatný pocit."
,,Proč?"
,,Já nevím, co je teď Peterem."
,,Hádám, že to asi nebyl jen krátkodobý vztah." povzdechl si tom.
Mlčela jsem. Nevím, jestli bych měla říct pravdu. Nakonec jsem se rozhodla přestat lhát.
,,Máš p-"
,,Musím se-"
Oba jsme se zastavili a vybízeli toho druhého k tomu, aby řekl, co chtěl říct. Začala jsem já. Ale já nemůžu ztratit i jeho.
,,Nemáš pravdu, jen, pořád to byl a je můj kamarád." řekla jsem, protože já nechci zůstat sama.
,,Aha, tak fajn."
,,Co jsi chtěl říct ty?"
,,Ehm, jen, musím jít domů, abych se připravil do školy."
,,Jo, jasně promiň, jdi."
Jsem si celkem jistá, že tohle nebyla původní věta. Uniká mi něco?

Pohled Petera:
Jel jsem kam mě napadlo.
Doprava, doleva. Benzín jsem platil kreditní kartou. O peníze jsme nouzi nikdy neměli, ale tvrdit, že až se jednou vrátím a všechny peníze budou pryč, tak to otce nerozčílí.
Nakonec jsem začal přespávat jen tak. Občas v trávě pod stromy s dekou a občas jsem našel menší jeskyňku, v které jsem předtím zkontroloval, jestli tam nežije nějaké zvíře.
Motorku jsem nechal stát vedle sebe a lehl jsem si na kameny, co tvořilo dno jeskyně.
Neznám čas, protože mobil jsem tehdy zahodil, ale i čas mi byl úplně ukradený, dřív neexistoval a všem to bylo jedno.
Řídím se sluncem a vlastním pocitem. Jezdím z místa na místo. Nevím, kolik dní, nepočítám je. Nevím, jestli někoho zajímá, že jsem pryč...asi ne.
Jídlo si kupuji cestou v supermarketech.
Houska, rohlík, chleba. Nejčastěji chleba, když ztvrdne opeču ho na ohni. Jednou za čas koupím maso.
Když takhle ležím, přemýšlím, jestli jsem neměl tátovi, nebo spolubydlícím něco říct. Přemýšlím, proč mi to Hope udělala. Hope...to jméno znamená naději, ale mě to nejspíš žádnou nepřineslo.
Co budu dělat až mi dojdou peníze. Pak jsem se rozhodl. Opustím USA.
Vytáhl jsem mapu. Ani omylem nepojedu do Jižní Ameriky. Mohl bych do Kanady. Kdyby se ovšem neblížil podzim a já si nezačal všímat změny klima.
Pak už mi zbývá Evropa, Asie a Afrika. Jet do Afriky taky nepřipadá v úvahu. Takže má jasno.
Evropa a Asie. Evropa je blíž, pokud tam nenajdu práci, pojedu do Asie.
Pojedu na černo trajektem do Irska, hned jak budu u pobřeží. Uvidíme jak to půjde.

Pohled Wayna:
Probudil jsem se a přemýšlel. Zdál se mi sen o tom, že mám být král, co když to tak prostě má být?
Vstal jsem a šel jsem za hlavním duchem.
,,Už znám svoje rozhodnutí."

Pohled Hope:
Šla jsem vyhodit smetí a pořád přemýšlela, kde je Peter. Musím, se ujistit, že je v pořádku.
Šla jsem na autobusovou zastávku a nastoupila. Sedla jsem si na první volné místo, zbylo jen jedno a to v uličce. Sedla jsem si na volné místo a až potom jsem se otočila na mého spolujezdce.                                                 ,,Ty jsi Hope, že jo?''                                   ,,Ehm...jo? Znám tě? Protože jsem si celkem jistá, že jsem tě nikdy v životě neviděla.''         
,,Viděl jsem tě na fotce, s mým kámošem Peterem. Prosím, řekni, že víš, kde je? Víme, že naposledy jel za tebou. Pak už se nevrátil a u svého táty není." vyklopil najednou.                To ne! Jsem hrozná. Jak jsem si jen mohla myslet, že Peter se v pohodě vrátí do starého života a budeme přátelé. co když skočil ze skály? Co když měl autonehodu? Napadá mě tolik věcí, co se mu mohlo přihodit.                                                                              Po mém dlouhém mlčení mu došlo, že taky nevím: ,,Takže za to můžeš! Co jsi mu udělala?''           
,,Ach, asi už nemá smysl lhát, co?'' zakýval hlavou, ,,Otec s naším vztahem nikdy nesouhlasil. Když mi zmizel bratr, přijel za mnou starý spolužák a vyklopil na mě, že mě miloval a miluje. Nevím, na co jsem myslela, ale řekla jsem, že ho taky miluji. No a dali jsme se dohromady a otec z toho měl radost, ale o pár hodin později, přijel Peter, to jsem zaspala, protože jsem byla vyčerpaná. Přišla jsem do chodby. Peter byl naražený na zeď tátou a vedle nich stál ten spolužák. Všichni se mě ptali na to samé a já si vybrala Toma. V ten moment jsem ani na to, kde je Peter, nemyslela. Později jsem mu volala, zvedl to, ale slyšela jsem jen šum a pak ránu. Nevím, kde je.''   řekla jsem upřímně a hned po tom, co jsem domluvila, jsem dostala obrovskou facku a sletěla ze sedačky a zíral na mě celý autobus.                                                                                                                   ,,Jsme tady,'' odmlčel se, ,,být tebou bych radši ani do toho bytu nechodil. Jsi hlupák a to, co jsi udělala, jen dokazuje, že jsi ještě dítě, co zřejmě neví, co je opravdový vztah a jak funguje. A taky to dokazuje, že jsi sobecká. Potřebuješ tolik pozornosti, že jsi ochutná, něco takového udělat klukovi, co tě nadevšecko miluje. A teď nikdo neví, kde je. A to jen díky tobě. Jeho otec je strachy bez sebe. Mohl se zabít, mohl utéct, může být kdekoliv. Jsi hrozný člověk!'' zakřičel a měl celý obličej červený křikem a slzami, co se draly s očí.

Po tomhle jsem musela jet domů. Byla jsem zničená z toho, co řekl a to hlavně kvůli tomu, že měl pravdu. Dojela jsem domů a šla k našemu domu a uviděla postavu stojící před dveřmi...

,,Wayne?''

To je pro dnešní kapitolu vše, doufám že se líbila. Vím, poslední dobou dělám hrozně dramatické konce. Ale nějak mi to prostě všechno ladí.

Váš 

ProfesorY