Unloved | Drarry (CZ) ✓

3. kapitola

Venku zrovna svítilo slunce a krásně hřálo i přes slabý jarní větřík, když se černovlasý ředitel rozhodl opustit svou kancelář a trochu se nadýchat čerstvého vzduchu. Jeho kroky neomylně vedly směrem k famfrpálovému hřišti, kde díky rozpisům věděl, že zde má zrovna trénink nebelvírský tým a s trochou štěstí tak narazí na svého zrzavého přítele, který často tréninky svých studentů chodil sledovat. Hlavně nebelvírských, a to i přesto, že mu sám Harry několikrát kladl na srdce a připomínal, že takto nemůže upřednostňovat jednu kolej před ostatními. Zarytá rivalita proti zmijozelským se ale Ronovi nedala vymluvit ani v pozici učitele.

Po vystoupání posledních schodů na tribunu poznal, že se nemýlil. Jeho přítel z dětství seděl podle očekávání zhruba uprostřed vysoké tribuny a s bradou podepřenou o sevřenou dlaň sledoval každý pohyb dětí na košťatech, aby jim později mohl sdělit cenné rady do zápasů.

Harry se nad tou skutečností jen pousmál, než se rozešel směrem k němu. „Ahoj," pozdravil první, a až poté se posadil po kamarádově levici.

Ron překvapeně zamrkal, když vedle sebe uslyšel známý hlas a následně měl po svém boku svého dlouholetého kamaráda. Jak mohl přehlédnout, že Harry přišel? „Čau, čau," zamručel v odpověď na pozdrav a složil svou ruku do klína, aby se mohl narovnat v zádech, a tak ukázat svou přístupnost k hovoru. „Přišel ses taky podívat? Jako za starých časů, co?"

Černovlasý se tiše zasmál. „Někdy mi ten pocit volnosti ve vzduchu a větru ve vlasech opravdu chybí," přiznal zrzkovi a s mírným úsměvem sledoval nejvýše se vznášejícího hráče, kterým kdysi býval i on sám.

„Co kdybychom si někdy večer zalétali spolu?" zlehka do něj Ron dloubl loktem. „Udělali si takovou pánskou jízdu ve dvou?" natočil k Harrymu tvář plnou dychtivého očekávání.

Bývalý Nebelvír sevřel prsty kolem hrany lavice, na niž seděli. „To zní dobře," přikývl a krátce zavřel oči a nasál nosem čistý jarní vzduch, který většinu času dýchal jen oknem v ředitelně.

„Vcelku se divím, že si to koště občas nepůjčíš sám a nejdeš si zalétat," v náznaku nechápavosti pohodil zrzek hlavou. „Zrovna o tobě jsem si nemyslel, že by ses létání vzdal na úkor vysedávání v ředitelně," zformovaly se mu rty do menšího úšklebku. Očima opět hleděl k nebelvírským hráčům ve vzduchu, a když jeden ze střelců předvedl opravdu nepovedený nálet na brankářovu obruč, přičemž se mu povedlo hodit camrál pořádný kus mimo ni, vydralo se z Ronových rtů zklamané syknutí. Taková začátečnická chyba, zapomenout na boční vítr!

„Není to tak jednoduché," vydechl Harry a zároveň se svými slovy povytáhl obočí nad špatnou trefou. „Papírování a všelijakých dalších povinností je mnohem víc, než jsem si myslel. Někdy mám i pocit, že se nedohrabu do postele," zamručel lehce rozmrzele.

„Kdybys do ní věčně netahal i Malfoye, možná by ti to šlo rychlejš," nesouhlasně Ron mlaskl a poposedl na tribunové lavičce. V mírném předklonu si pod sebou překřížil nohy, přičemž se dlaněmi opřel o dřevěný okraj.

Nebelvír zaklonil hlavu a zasmál se. „Rone..." pohlédl následně na kamaráda. „Myslel jsem, že tohle období už je za náma. Že jsme si to vyříkali dostatečně."

Druhý muž přimkl rty. „Jen konstatuji fakta. Trávíš s ním víc času, než se mnou či kýmkoliv jiným," na malou chvilku se odmlčel, než s jistým popuzením v hlase pokračoval: „U Merlina, Harry! S Malfoyem!" Potřásl hlavou ze strany na stranu, jak se mu zrovna tato volba zdála nepřijatelná.

Harry vrátil svůj pohled již bez úsměvu zpátky na hřiště. „Ano, už možná víc než deset let, Rone. Prostě si rozumíme. Je to kamarád stejně jako ty."