Unloved | Drarry (CZ) ✓

24. kapitola

Jen co vešel černovlasý ředitel na bradavické nádvoří, měl pocit, že na sobě cítí stovky párů očí, které se mu zarývají do zátylku. Když ale zvedl pohled, aby se přesvědčil, nachytal jen několik hlav, jak se přistiženě a rozpačitě odvrací. Tichý šepot, když procházel kolem skupinky havraspárských, mu dal ale jasně najevo, že studenti vědí a že nová senzace ohledně jeho hádky s Dracem už je roznesená po celém hradu.

S povzdechem opět sklonil hlavu jako zbitý pes a vrazil ruce do předních kapes svých kalhot. Asi měl počítat s tím, že sedmáci, minimálně ti zmijozelští, si takovou žhavou informaci nenechají jen pro sebe. Ale doufal. Jeho přání se bohužel nevyplnilo, a proto teď mezi vlastními studenty procházel téměř se shrbenými zády a snažil se nádvoří opustit stejným tempem, kterým přišel, aby na sobě nejistotu nedal znát.

Postoj jeho těla a zamyšlený výraz se ale nezměnily ani v bezpečí chodby vedoucí na famfrpálové hřiště. Aby totiž pravdu řekl, od pondělí do dnešního dne, tedy čtvrtka, skoro nespal a jeho denní dávkou se každé ráno stal povzbuzující lektvar a kouzlo skrývající kruhy pod unavenýma očima. Cítil se příšerně a to jen kvůli hádce se Zmijozelem. Ať už totiž chtěl nebo ne, nutila ho jeho slova přemýšlet a porovnávat, protože to nebylo zrovna tak dávno, co se mu blonďák přiznal, že mu nikdy nelhal. A Harry mu tenkrát věřil... Měl tak udělat i teď? Nevěděl. Žárlivost za Draca sice mluvit mohla, ale že by až v takové míře?

Aniž by si to ředitel řádně uvědomoval, nebyly to jen oči studentů, co jej při jeho cestě po Bradavicích sledovaly. Jelikož se informace o hádce hlavy školy s někdejším záskokem donesla i k uším ostatních profesorů, nebylo překvapivé, že si jeden konkrétní z nich dělal o svého přítele starost. Sice se vždy jen těžko přenášel, že mu byl přívlastek nejlepší odebrán někým, koho společně s Harrym na škole bytostně nenáviděli, ale i přesto cítil nutkání si s černovlasým promluvit. Všímal si, jak jej od pondělního rána každý den ubíjí, avšak všechny jeho nenápadné pokusy zapříst rozhovor na téma hádky s Dracem a článku v novinách, který řeči studentů jen podporoval, skončil neúspěšně. A právě to byl čas změnit.

Proto nyní Ron popoběhl několik metrů, aby se ke svému příteli rychleji dostal, volaje přitom jeho jméno. „Harry! Počkej na mě, kámo!"

Nebelvír ve své cestě ale mlčky pokračoval, jako by zrzkův příchod ani nezaregistroval, i když to nebylo možné. Byl zamyšlený, ale ne natolik, aby přeslechl vlastní jméno. Jen prostě tušil, o čem se chce druhý Nebelvír bavit a to téma ho v žádném případě nelákalo.

„No tak, Harry! Nemůžeš se tomu vyhýbat věčně! Chci ti jen pomoct," věnoval mu druhý muž další svá slova, přestože kvůli ředitelově umanutosti musel běžet dalších několik metrů, než se konečně dostal k jeho boku, podél nějž také začal kráčet.

„Jenže já o tom nechci mluvit. Proč, když stejně všichni všechno vědí?" potřásl černovlasý mírně skloněnou hlavou.

„Pravda, všichni vědí, že máš přítele, kterého Malfoy - kterej je do tebe jen tak mimochodem zamilovanej - docela sebejistě obviňoval z velmi zajímavých věcí, a to hned poté, co tě vytáhl ze třídy plné studentů," shrnul. „Musím říct, že mě fretka pořádně překvapila, ale taky díky tomu začínám zpětně spoustu věcí chápat." Významně si rukou poklepal na spánek. „Třeba by sis chtěl promluvit právě o tom," krátce mykl rameny, strkaje si ruce hluboko do kapes.

Harry si povzdechl. „Jaký věci myslíš?" vyjádřil se sám k části, která mu nejdéle utkvěla v hlavě.

„Všechny spjaté s tím vaším kamarádstvím s výhodami?" potměšile se zrzavý muž ušklíbl. „Bylo postavený na hlavu, jak se kolem tebe pořád motal, ale teď už ho asi chápu," dodal nepříliš nadšeně. „Málem je mi ho až líto - zvlášť po tom dnešním článku v ranním Věštci." Nezáživně kopl do kamínku na cestě.