Unloved | Drarry (CZ) ✓

28. kapitola

Cameron se pomalu ploužil bradavickými chodbami vstříc známé učebně, kde jej za několik minut čekala hodina obrany proti černé magii. Nechtělo se mu tam, a to rovnou ze dvou pádných důvodů. Prvním a nitěrnějším z nich bylo vědomí, že až před něj na začátku hodiny ředitel předloží opravenou esej, bude se na ní skvět nejspíš to nejhorší hodnocení ze všech. Od chvíle, co od Alexe na kopci za Bradavicemi odešel po nevydařeném polibku, musel na pomoc černovlasého Nebelvíra zapomenout. Nehledě na to, že sám kvůli zdivočelým myšlenkám nedokázal nad učením vůbec přemýšlet, a tak jej odsunul na poslední příčku ve svých preferencích. Na té nejhornější stál čas strávený uvažováním o Alexandrovi, vzpomínáním na jejich společný polibek a snahou nenápadně druhého chlapce pozorovat a přitom doufat, že se náhle rozběhne směrem k němu, hodí se mu kolem krku, načež jej začne láskyplně líbat. Jenže nic takového se nikdy nestalo a Zmijozel nepochyboval, že v podobném rozpoložení přečká i dnešní hodinu obrany.

„Hej, Camerone, vnímáš?" Drkla do zamyšleného chlapce dívka, o které ještě nedávno světlovlasý prohlašoval, že je sexy a měl o ni zájem.

Ten sebou lehce škubl, jak do něj narazilo cizí tělo, a teprve poté si uvědomil, čí hlas zaslechl a jen zpětně mu došlo, co mu říkal. „Olivie?" vydechl překvapeně, avšak přesto stále sklesle. „Co se děje? Potřebuješ něco?" krátce na ni pohlédl, než sklopil svůj zrak zpět ke kamenné podlaze, po níž oba kráčeli.

Hnědovláska vyklenula obočí, načež srovnala se svým zmijozelským spolužákem krok. „Já? Ne, já ne. Spíš by mě zajímalo, co jste si s udělali s Montgomerym," významně na Camerona pohlédla.

„S Alexem?" opatrně vyslovil Zmijozel jméno svého kamaráda. „N-Nic, co bychom si udělali..." Hlas mu mírně zakolísal, když na něj kvůli Oliviinu poznání znovu dolehla tíha provinění. „Jen teď máme každej víc práce, tak se tolik nevídáme," zalhal s očima upřenýma na otevřené dveře učebny před nimi. Ještě několik kroků a znovu bude vystaven pohledu na roztomilého černovlasého Nebelvíra, který si získal jeho srdce...

Croodsová si přehodila perfektní culík dlouhých vlasů na záda. „Vážně? Nějak se mi nezdá, že i přesto by tě Alex nechal dělat esej do obrany samotného. Docela ses v tom ve společence plácal," mykla rameny.

„Když ti na tom tak záleží, proč jsi mi s tím nepřišla pomoct?" ušklíbl se mladík vedle ní a pevněji ve své ruce stiskl popruh své tašky, když s Olivií po svém boku procházel dveřmi do učebny. Jeho oči automaticky zaletěly k Alexandrovu místu, jen aby zjistily, že už je chlapec dávno ve třídě a sedí v lavici skloněný nad nějakou knihou.

Zmijozelka mávla rukou. „Měla jsem co dělat, abych nějak sesmolila tu svoji," přiznala, než se nahnula blíže ke Cameronovu uchu. „A mimochodem, já si všimla. Můžeš na něm oči nechat," utrousila pobaveně a zaplula na své místo.

Světlovlasý po ní střelil zmateným pohledem. To je to na něm opravdu tolik vidět? S povzdechem oči od dívky odtrhl, načež se sám rozešel ke svému místu a dovolil si další kradmý pohled na černovlasého Nebelvíra.

Ten byl ale stále začtený do učebnice a zavřel ji a začal vnímat, co se kolem děje, až ve chvíli, kdy do třídy vešel ředitel Potter. Alex si tiše povzdechl, když zahlédl v jeho rukách eseje z minulé hodiny. Tak nějak už předem věděl, že ta jeho bude možná jedna z těch nejhorších, co vůbec kdy napsal.

„Dobré dopoledne," pozdravil bývalý Nebelvír své studenty, než roztržitě pokračoval. „Opravil jsem vaše práce a musím přiznat, že nad obsahy některých z nich... jsem byl opravdu překvapený..." Přelétl třídu pohledem, načež se delší dobu zastavil nejprve na Alexovi a poté na světlovlasém Zmijozelovi.