Unloved | Drarry (CZ) ✓

29. kapitola

Když se Draco toho dne ocitl v Bradavicích, procházel přes jejich pozemky až k ošetřovně se smíšenými pocity. Strach o blízkého přítele jej hnal kupředu, avšak obavy z jejich setkání se jej, naštěstí neúspěšně, snažily zadržet a zpomalit. Stále měl v mysli až velmi živou vzpomínku na Harryho, který se v ředitelně nechával uspokojovat milencovými ústy, avšak při vyvrcholení nechal ze svých rtů sklouznout úplně jiné jméno, jeho jméno. Nedokázal na to přestat myslet. Proč by si zadaný muž představoval při chvilce se svým partnerem toho bývalého? Navíc, když s ním nebyl ničím víc, než pouhým kamarádem s výhodami? Blonďák absolutně nechápal, co se v tu chvíli odehrávalo v Nebelvírově hlavě. Nejspíš se jednalo o nějaký zkrat, jemuž ani rozumět neměl.

Přestože mu mysl okupovaly všelijaké teorie o původu ředitelova konání, neváhal ani vteřinu, když jej dnes v noci vzbudila neodbytná sova, která se se srolovaným pergamenem přivázaným k levé noze dobývala do jeho pokoje ve vile a naléhavě přitom bušila zobákem do okenní tabulky, jak se nemohla dostat dovnitř a odpočinout si. Dracovi chvíli trvalo, než se celý rozespalý dokázal vyhrabat z teplé postele, ale jakmile si slova napsaná písmem Alexandra Montgomeryho přečetl, byl rázem vzhůru a obavy o muže, jehož miloval, naplnily jeho mysl.

I když mu mladík v psaní sděloval, že je ředitel Potter v dobrých rukou a následně citoval slova samotné madame Pomfreyové, jimiž na něj skrytě apeloval, nedokázal se uklidnit. Věděl, že se mu uleví teprve tehdy, až na vlastní oči uvidí, jak se Harry pomalu zotavuje. Jen stěží vydržel čekat, až se venku více rozednilo, než se přemístil do Británie. A když dorazil do Bradavic, podle velkých hodin umístěných na jedné z věží zjistil, že jde právě včas, aby místní ošetřovatelku zastihl při její ranní kontrole pacientů.

Madam Pomfreyová zrovna ustaraně mávala nad ředitelovým tělem hůlkou a čelo jí u toho brázdily hluboké vrásky. Zřejmě vůbec neměla dobrý pocit z toho, co díky diagnostickým kouzlům viděla. Ostatně jak očekávala.

„Tak jak?" zachraptěl těžce bývalý Nebelvír, protože i pouhý pohyb úst mu dělal velké potíže a vysílal do mozku impulzy bolesti. Zelené oči zastřené únavou měl upřené na starší lékouzelnici a doufal v nějaký povzbudivý verdikt, i když ženin výraz mluvil o opaku.

„Lektvary sice účinkují, ale hojíte se velmi pomalu, pane Pottere," oznámila mu ošetřovatelka pochmurně. „A Merlinžel pro vás, účinnější kombinace lektvarů neexistuje. Takhle to vypadá, že vás v ředitelně budeme muset oželet minimálně týden, ne-li déle. Chce to klid na lůžku a poctivě pít všechny lektvary, které pro vás přichystám." Odstoupila od něj a zase schovala svou hůlku.

Na to se místností rozlehlo okázalé zaklepání kloubem prstu o železný rám dveří, jímž si blonďatý muž, který u nich stál, získal pozornost a dal tak najevo svou přítomnost. Jakmile na něj madame Pomfreyová upřela svůj zrak, rozešel se blíže k lůžku nemocného přítele, aby se sám přesvědčil o jeho stavu. „No ty vypadáš..." zamumlal při pohledu na znavené tělo, jehož kůže na sobě měla všelijaké odstíny rudých skvrn, a to všude, kam jen Draco dohlédl.

„Co tady děláš?" zeptal se Harry opatrně, když jen očima vyhledal postavu svého blízkého přítele. Navzdory bolestem mu ale díky jeho přítomnosti hrál na tváři špatně rozeznatelný úsměv.

„Doslechl jsem se, co se stalo," oznámil mu bývalý Zmijozel s rukama hluboce vraženýma do kapes kalhot. Pohledem střelil ke starší kouzelnici a hned poté na židli nedaleko ředitelovy postele. „Respektive... Alex mi napsal," informoval černovlasého, natahuje své ruce pro dřevěném kusu nábytku, na nějž se vzápětí obkročmo posadil, nehledě na pichlavý pohled, který na sobě cítil.