Unloved | Drarry (CZ) ✓

34. kapitola

„Dnešní trénink byl fakt super, Camerone!" dostalo se hlavě zmijozelského famfrpálového týmu pochvaly a přátelského poplácání po zádech. „S tou novou strategií Havraspár určitě porazíme, i kdyby Jonathan jako chytač naprosto zklamal!" pokračoval nadšeně jeden z Davisových spoluhráčů, zatímco si světlovlasý kapitán balil svůj dres do tašky, kterou si následně přehodil přes rameno nachystaný k odchodu ze šaten.

„Za to bych vzal Jonathana potloukem po hlavě." Protáhl obličej další z hráčů, načež se na zmiňovaného spolužáka zakřenil. Ten se však hned obořil: „Za koho mě máš, Denisi! Já to zvládnu, i kdybych měl toho tupce Lucase shodit z koštěte!"

První z hráčů se zasmál a poté se obrátil na svého kapitána. „Ale jo, Came, tohle se ti vážně povedlo! Takhle se zaručeně dostaneme do finále s Nebelvírem!" zajásal, než se uchechtl a loktem dloubl světlovlasého do žeber: „Jen doufám, že je nechceš nechat vyhrát, když teď s jedním z nich chodíš."

Šatnou se ozvalo pochechtávání. „Jasně, že je nechci nechat vyhrát! Za koho mě máš? Sice mám Alexe rád, ale to neznamená, že si z jeho koleje sednu na prdel. Chtějí výhru? Tak to se o ni budou muset porvat!" zvolal v soupeřivém duchu, načež se smích změnil v povzbudivé pískání a hulákání, v jehož doprovodu vyklouzl Cameron ze šatny, nechávaje své spoluhráče, aby se nadšeně dohadovali o tom, jak Nebelvír porazí. Sám by se k jejich zápalu rád přidal, ale věděl, že na něj na chodbě netrpělivě čeká Alex. A pokud měl něco radši než famfrpál, byl to právě on, jeho černovlasý přítel z Nebelvíru.

Ten na něho opravdu čekal, a to v bílé košili, s hábitem přehozeným přes předloktí a opřený o hladkou stěnu hradu. Venku bylo krásně, proto během Cameronova tréninku nakonec zůstal na tribunách a po jeho skončení se přesunul právě sem, před zmijozelské šatny, a mohl tak naslouchat všeobecnému veselí a vzájemnému popichování spoluhráčů. Když poté jeho světlovlásek opustil šatnu jako první, neubránil se širokému úsměvu. „Hotovo?" Lehce vyklenul obočí v otázce.

Cameron spokojeně přikývl, až se mu z nedokonale usušených vlasů svezla po krku jedna neposedná kapka vody. „Hodil jsem sebou, abych tě nenechával zbytečně čekat," široce se na menšího mladíka usmál.

„Nespěchám," mykl Alex rameny, spokojený, že už má Zmijozela opět u sebe. „Ta technika bude úžasná, Havraspár nic takového nebude čekat," pochválil následně svého přítele a poupravil mu ledabyle uvázanou kravatu.

„V to doufám, jinak mě bude celý Zmijozel nenávidět," uchechtl se Cameron.

Nebelvír se tiše zasmál a udělal malý krůček, aby se ocitl ve těsné blízkosti světlovlasého s jeho kravatou stále v prstech. „Sám víš, že to není pravda," oponoval jemně.

„Minimálně ureptaní by ale byli," ušklíbl se Zmijozel.

Alex převrátil očima. „Stejně nechápu, co na famfrpálu tak vidíte," potřásl pobaveně hlavou.

„Je to vzrušující," oddaně vydechl druhý z mladíků.

„Cože?" zachechtal se Nebelvír.

„Ta hra je vzrušující," usmál se Cameron. „Ten pocit, když letíš vzduchem a víš, že zápas může každou vteřinou skončit a přitom nemáš tušení, kdy přesně to bude..." zasnil se.

„Takže takovou máš představu o tom, co je vzrušující? Hra?" nedokázal Alex zabránit tomu, aby se tiše nesmál, protože to prostě ani jinak nešlo. Samozřejmě, že chápal, jak to Zmijozel myslí, ale chtěl ho poškádlit.

„No," zakřenil se světlovlasý, „je jen jedna věc, co mě vzrušuje víc než famfrpál. Ovšem tohle vzrušení má jeden vedlejší účinek, se kterým je pak potřeba se vypořádat."