Unloved | Drarry (CZ) ✓

6. kapitola

Když hodina obrany proti černé magii vedená Dracem skončila, sledoval bývalý Zmijozel, jak se učebna vyprazdňuje a jak studenti jeden po druhém vychází ven, mnozí stále ponoření v hlubokých myšlenkách vyvolaných jeho proslovem. Na celém zbytku hodiny bylo znát, že jsou někteří opravdu zasaženi jeho slovy, a vůbec celá atmosféra nastalá ve třídě nasákla příliš nezúčastněným duchem. I proto se snad blonďatý muž rozhodl, že se studenty nezačne probírat novou látku, jak měl původně v plánu, a namísto toho s nimi raději ještě zopakoval tu z minulého týdne. Věděl, že některým to tak dokonce prospělo více, a možná, že až jednou budou psát nějakou další esej, bude podstatně výživnější než ty, se kterými trávil nedělní odpoledne.

V učebně zbývalo několik posledních mladých kouzelníků, když si Draco dovolil zklidňující výdech a posadil se za učitelský stůl. Měl před sebou další hodinu obrany, tentokrát se sedmáky, a přitom se sám cítil vyčerpaný už po té první, kterou odučil. Hraní si na novodobého Brumbála, spolu s promlouváním do duše tolika mladým lidem, jej zmohlo více, než byl ochotný sám před sebou připustit. Z celého srdce však doufal, že tímhle napomohl tomu, aby v Bradavicích zavládl klid a jeho milovaný ředitel tak měl zase o něco méně práce. Až se sám divil, kam až je kvůli Harrymu ochotný zajít. Nikdy netoužil hrát si na spasitele a stejně přesně tohle ani ne před půl hodinou dělal.

Z přemýšlení ho vytrhla až postava, která zastavila před jeho stolem a promluvila k němu slabým hlasem. „Pane Malfoyi?"

Draco několikrát zamrkal a následně nahodil svou neproniknutelnou masku, jak se impulzivně snažil zakrýt svou slabší chvilku před některým ze studentů. Když však jeho šedé oči ulpěly na černovlasém nebelvírském chlapci, jeho pohled poněkud zněžněl a tvář se uvolnila. „Ano, pane Montgomery?"

Chlapec se pod tíživým pohledem lehce ošil a uhnul očima stranou. „Jen... Chtěl bych vám poděkovat za to, co jste tady dnes řekl... a taky... bych se chtěl omluvit, že jsem vám tehdy řekl, že nejste učitel..." spojil ruce před sebou a kousl se do rtu. „Bylo to ode mě hloupé a... neomalené."

„Inu, každý někdy děláme chyby, pane Montgomery," pronesl blonďatý muž zcela vážně, než mu při pohledu na očividně nervózního Nebelvíra cukly koutky a následně se na jeho tváři objevil zcela nečekaný a překvapivý drobný úsměv, určený jen a pouze Alexandrovi. „Ale ačkoliv vaše tehdejší tvrzení nebylo příliš... zdvořilé," pokusil se Draco najít to správné slovo, „bylo pravdivé. Nejsem učitel, a proto jsem si také mohl dovolit iniciovat naši dnešní menší seanci."

Nebelvír naprosto překvapen hleděl na upřímný úsměv, který mu byl věnován. „Myslím, že jste hodně lidem tady pomohl," přiznal tiše.

„Pevně věřím, že ty budeš jedním z nich, Alexi," dovolil si Draco pro jednou upustit i od formálnosti, než se opět stáhl a svůj úsměv nechal rozplynout do neutrálního výrazu. „Měl byste jít na další hodinu, pane Montgomery. Ať nepřijdete pozdě."

Alex několikrát otevřel ústa na prázdno jako ryba na suchu, než se usmál. „Pan ředitel může být opravdu rád, že má takového dobrého kamaráda, jako jste vy. Nashledanou, pane," chytil popruh svého batohu na rameni a zmizel ze třídy dřív, než se Draco mohl vzpamatovat.

Zbytek školního dne se Nebelvír nedokázal téměř na nic soustředit. Ať se snažil sebevíc, bylo mu jasné, že po poslední hodině bude muset zavítat do knihovny a látku dohnat. Naštěstí dějiny čar a kouzel nastudovat z učebnic šly a nenaskytl se tedy stejný problém jako u obrany. Proto s batohem přes rameno právě mířil vstříc tiché místnosti, a také naprosto sám. Ne, že by neměl přátele, ale nikdo z nich nebyl ochotný strávit nad učením tolik času jako právě Alex. Neměl jim to však za zlé. Někteří holt na věčné učení nebyli stavění.