Unloved | Drarry (CZ) ✓

30. kapitola

Alex rozhodnými kroky mířil bradavickou chodbou na její konec, aby následně mohl zahnout za roh doleva a dojít ke knihovně. Tentokrát do dané místnosti ale nešel kvůli učení, nýbrž protože se tam měl nacházet jeho zmijozelský kamarád Cameron. Od jejich dohody, kdy černovlásek žádal o více času, uplynul týden, a až teď si Alex uvědomil, co doopravdy chce. Proto se vydal Zmijozela najít, aby ho se svým rozhodnutím obeznámil.

Když vešel do tiché školní knihovny, našel jen několik studujících lidí, což ho nepřekvapilo. Takhle to tam vypadalo téměř každý den.

Nejprve pohledem vyhledal postarší knihovnici a pokývnutím hlavou ji němě pozdravil, než se rozešel hlouběji mezi vysoké regály. Vůně starých knih a učebnic ho provázela na každém kroku, když zkoumal postranní uličky. Až po nahlédnutí do té hlavní spatřil i hledaného světlovlasého chlapce stojícího čelem ke knihám, takže jej Alex mohl vidět jen z profilu. S drobným úsměvem se k němu rozešel a zaznamenal tak chvíli Zmijozelova uvědomění, že se k němu někdo blíží.

Na Cameronově tváři se při pohledu na Nebelvíra objevil široký úsměv. „Alexi," nadšeně jej pozdravil. „Co tu děláš?" Obličejem mu předběhl lehký stín zmatení, když viděl, že černovlasý mladík nevypadá, jako by měl v úmyslu zastavit se a dát se s ním do řeči.

Nebelvír ani neodpověděl. Jen k světlovláskovi došel a chytl ho za předloktí, za které ho zatáhl do vedlejší uličky. Následně mu už nic nebránilo natáhnout ruku a přitáhnout si Camerona za zátylek k sobě níž, aby mohl v očekávání přitisknout své rty na ty jeho ve spontánním polibku.

Zmijozelský mladík se na kratičký okamžik zarazil, jak jej kamarádovo počínání překvapilo, ale jakmile prvotní údiv nad nečekaným gestem překonal, omotal své paže kolem Alexových beder, přitahuje si jej tak blíže k sobě. Svými rty druhému mladíkovi ochotně vyšel vstříc a oplatil mu tak vytoužené políbení. Když se od sebe posléze oddálili, v očích mu plápolaly potěšené jiskřičky spolu s drobnými známkami nepochopení. „Co tě to popadlo?" vydechl, přičemž mu tvář zdobil široký úsměv.

Alex jemně nadzvedl ramena a kousl se do rtu. „Lepší odpověď na tvou otázku jsem nenašel," přiznal tiše, načež dlaní sklouzl vedle té druhé na Zmijozelovu hruď.

„Myslím, že lepší odpověď by ani neexistovala," šťastně se uculil světlovlasý, načež neodolal - jednou svou rukou vklouzl do černých vlasů, aby je odhrnul z Nebelvírova čela. „Ale jelikož bych rád předešel dalším nedorozuměním, musím se ujistit, že si ji vykládám správně," zakřenil se na druhou tvář, hned na to si zlehka odkašlávaje. „Nuže, milý Alexi Montgomery, opravdu ses rozhodl dát mi šanci a nechat mě kráčet po svém boku?"

Černovlasý se smířlivě uculil. „Už to tak bude," souhlasil tiše. „Přemýšlel jsem dlouho a myslím, že jsem se nakonec rozhodl správně," přiznal.

„Nebudeš litovat, slibuju," upřímně se na něj Cameron usmál a jemně jej palcem pohladil po tváři. „Zůstaneme tady v knihovně, nebo půjdeme ven? Je tam hezky..." nadhodil, nepouštěje Alexandra ze svého objetí.

Nebelvír se tváří natiskl do hřejivé dlaně. „Kamkoliv chceš. Mám teď asi dvě hodiny volno," usmál se šťastně a jednu paži zahákl kolem krku světlovlasého.

„No, po takové nečekané změně už nemám na učení v knihovně ani pomyšlení, takže razíme ven, hm?" spiklenecky na Alexe druhý mladík mrkl.

„Tak jo," lehce mykl Nebelvír rameny, ale nijak se nehýbal a jen dál zkoumal Zmijozelovu tvář.

„Dívat se na mě můžeš i venku. A dokonce tam budeš mít lepší světlo," poškádlil jej světlovlasý, načež palci pohladil linii beder černovlasého.