Unloved | Drarry (CZ) ✓

25. kapitola

Harry nervózně seděl v nejzazším soukromém rohu U Zlatonosek, kde byl chráněný před zvědavými pohledy veřejnosti a zároveň šťouravými pisálky ze všech možných kouzelnických novin. Vyčarovaná zástěna totiž nikomu jinému než obsluze restaurace nedovolovala nahlédnout, kdo ve skutečnosti u stolu sedí - privilegium vyhlášené kouzelnické restaurace. Ani to ale nezmírnilo Nebelvírovu nejistotu ohledně setkání s člověkem, který se měl na místo naproti němu dostavit. Věděl ale, že se jejich situace vyřešit musí a měl dost času na to, aby si uvědomil, že dál bez řešení nedokáže správně fungovat. A proto již po druhé za tak krátkou dobu čekal na příchod bývalého Zmijozela s platinovými vlasy.

Když Draco překračoval práh známého kouzelnického podniku, cítil, jak se jeho tělo lehce chvěje. Před nikým by to nepřiznal, ale byl nervózní. Mnohem více, než když na Harryho dopis s pozváním na oběd odepisoval strohou, avšak přesto kladnou odpovědí, jež se příliš nelišila od té, kterou druhému muži poslal dříve ohledně setkání v parku.

Svým způsobem byl rád, že černovlasý zvládl udělat pomyslný první krok k jejich dalšímu setkání a cenil si toho. Sám by nic podobného nejspíš nedokázal - obzvlášť poté, co novináři kvůli jejich hádce před studenty rozmázli jeho tak dlouho skrývané city. Od té chvíle se cítil neobyčejně pokořený a i pouhé studium na ministerstvu mu dělalo problémy, jelikož při cestě na přednášky vždy potkal někoho, kdo po něm házel zvláštní pohledy.

Musel se zhluboka nadechnout, když jej obsluha po vyslovení jména uvedeného na rezervaci naváděla za kouzelnou zástěnu, kde na něj měl ředitel čekat. Blonďák příliš netušil, co od jejich setkání očekávat, ale byl připravený dostát svému slibu, jež dal matce - omluvit se Harrymu.

„Ahoj," hlesl s podivnou oddaností svému vlastnímu osudu, když si sedal na protější židli a svýma šedýma očima nejistě pohlédl do druhé tváře.

Nebelvír těžce přehltl, jak se snažil potlačit sucho v ústech a nedokázal zabránit tomu, aby s ním pohled na blonďáka značně zamával. Tak rád ho zase viděl. „Ahoj," odpověděl stejně tiše.

Draco na něj několik vteřin mlčky zíral, než se tiše uchechtl, těžko skrývaje svou nervozitu. „Tohle je divný..." utrousil poté, zatímco v hlavě nadával sám sobě za to, že nedokáže zůstat klidný a dostát svému malfoyovskému já. Byl z Harryho rozhozený, aniž by si uvědomoval, že na svého společníka působí svou vlastní přítomností zcela stejně.

„To mi povídej..." zamumlal černovlasý, sklápěje krátce svůj zrak na ruce složené na stole. „Ale... Rád tě vidím..." přiznal, když pohled zdvihl.

„To i já tebe," velice drobně se druhý muž pousmál. „Posledně... to nedopadlo zrovna nejlíp," připustil neochotně.

„Ne, to nedopadlo. Mrzí mě, že v důsledku toho... seš teď každý den v novinách. To jsem nechtěl," hlesl Harry upřímně.

„Aspoň mají lidi nějakou senzaci," pronesl Draco poněkud cynicky, avšak pouze tak zastíral to, jak jej skutečnost, že je jeho jméno skloňované v článcích o milostném trojúhelníku, deptá. Nikdy se svými city nechlubil a nyní jsou jeho fotky v novinách, kde zaujatí reportéři píšou o boji dvou mužů o srdce Harryho Pottera.

Nebelvír na ta slova smutně pozvedl koutky. „To možná mají, ale na úkor čeho - toho, že ti to ubližuje? Tahle věc měla zůstat jen mezi námi dvěma. Omlouvám se, že tomu tak není," povzdechl si.

„Mám na tom svůj podíl viny, nemyslíš?" zlehka pokroutil Zmijozel hlavou a narovnal se v zádech. „Mohl jsem na nás vrhnout tišící kouzlo stejně jako ty. Ale neudělal jsem to a teď za to nesu následky."