Pokušení

5.Kapitola

Isabella
To je takovej parchant! Ještě mě ani nezná a už mě zpochybňuje?! Hodně jsem dřela, abych se dostala tam, kde jsem teď a on si myslí, že svou práci budu brát na lehkou váhu? Nechápu, jek mi něco takového mohl vůbec říct! Naprosto mě vytočil! Vím, že je to můj šéf, ale je špatné, když si právě představuju, jak mu nakopu ten jeho arogantní zadek? Podle mě absolutně ne.

Z mých představ, jak bych panu Morganovi představila svou nohu s jeho intimními partiemi, mě vyruší zaklepání na dveře. Ani nevím, kolik minut uběhlo od jeho odchodu, jelikož jsem byla příliš zabraná do svých myšlenek. Zastavím se v přecházení sem a tam po podlaze a vyzvu dotyčného dovnitř.

Ve dveřích se objeví žena zhruba podobného věku, jako má pan Morgan. Ano, tak trochu jsem na internetu slídila a i přes to mi jeho vzhled vyrazil dech. Zrzavé nakulmované vlasy jí spadají na její hubená ramena a kouřově namalované oči září žlutozelenou barvou. Rty jí zdobí rudá rtěnka. Je o něco vyšší než já a černý overál s hlubokým výstřihem, který má na sobě, odhaluje víc, než by se do téhle firmy hodilo.

„Dobrý den! Já jsem Sophia Davisová a vy budete Isabella Williamsová že?" mé jméno vysloví s jistým opovržením. Už teď mi je jasné, že si s touhle ženou nebudu rozumět.

„Ano, ráda vás poznávám paní Davisová" vytvořím falešný úsměv, který jsem se už dokonale naučila a napřáhnu k ní ruku.

„Já vás také" přijme mou ruku se stejně hraným úsměvem.

„Pan Morgan mě požádal, abych vás obeznámila se vším ohledně oddělení E-15. Tak se do toho pusťme!" na stůl položí tlustou složku, u které jsem si až teď všimla, že ji celou dobu držela v rukou.

„Jistě. Prosím, posaďte se" pokynu jí rukou k pohodlnému křeslu naproti mně a sama se posadím na svou židli. Sophia otevře složku a pustíme se do práce.

**

O dvě hodiny později jsme prošli půlku materiálu ve složce a už teď mi z toho jde hlava kolem. Blíží se dvanáctá hodina, tím pádem budu mít pauzu na oběd a tu momentálně nutně potřebuju, jinak mi mozek zkratuje. Do hlavy jsem obdržela tolik informací, že jsem to všechno nestihla vstřebat.

„Vidím, že potřebujete přestávku" řekne Sophia, když uvidí můj zoufalý výraz. Stránku kde jsme skončily založí záložkou.

„Nebojte se, za chvíli se v tom vyznáte stejně dobře jako já. Když jsem tady nastoupila, na stůl mi postavili asi tři takové složky. Vyznat se v tom byla hrůza. Tohle je alespoň shrnutí toho všeho" usměje se na mě a tentokrát to vypadá upřímně.

„Snad máte pravdu, už teď v tom mám trochu zmatek" povzdechnu si. Sophia se podívá na svou ruku, na kterých jí drží hodinky. Poté pohlédne na mě.

„Mám už docela hlad. Nechcete se mnou zajít na oběd?" zeptá se mě mile. Její otázka mě zaskočí. Hned se ale vzchopím a s její nabídkou souhlasím.

„Dobře. Jen si skočím do kanceláře pro kabelku. Počkáte mě v hale?" otázka, na kterou se mě zeptá, zní spíše jako oznamovací věta a než jí stihnu odpovědět, zmizí za dveřmi na tichou chodbu.

„Tak dobře" řeknu do prázdné místnosti. S její náhlou změnou v chování jsem vůbec nečekala. Ještě pár minut zaraženě sedím a až poté se konečně zvednu. Natáhnu na sebe kabát, popadnu kabelku a vydám se k výtahu.

Zmáčknu tlačítko na přivolání a pootočím hlavu ke stolu, za kterým bývá Evelyn. Momentálně je židle prázdná, takže šla také nejspíš na oběd. Dveře se s cinknutím otevřou a já vkročím do kovového prostoru.

Zadívám se před sebe na šéfovou kancelář, která se náhle prudce otevře a pěkně naštvaný výraz pana Morgana je to poslední, co vidím, než se před mýma očima objeví stříbrný plech odrážející můj obličej. Vydechnu úlevou a až teď si všimnu, že jsem celou dobu zadržovala dech.

Dojedu do haly a počkám na Sophií, která se vedle mě objeví po pěti minutách.

„Můžeme jít?" zeptá se mě.

„Ano. Akorát to tady moc neznám, jelikož jsem teprve včera přiletěla. Takže mě budete muset vést" zasměju se nervózně.

„Dobře, to nevadí. Kousek odsud je jedna skvělá francouzská restaurace, tak můžeme zajít tam. A mohly bychom si prosím tykat? Cítím se pak strašně stará.." usměje se na mě.

„Samozřejmě" souhlasím a vydáme se ke dveřím vedoucím ven z budovy.

**

Do své kanceláře se vrátím s úsměvem na tváři. Na obědě se Sophií jsem zjistila pár věcí. Zaprvé jsem se v ní naprosto spletla. Sice na první pohled vypadá jako namyšlená kráva, ale ve skutečnosti je velmi milá, přátelská a chytrá osoba. Skvěle jsem si s ní rozuměla. Také mi vysvětlila, proč na mě byla tak nepříjemná. Pan Morgan si tam vodil samé namyšlené pipiny, které dělaly že jsou něco víc a přitom měli mozek o rozměru lentilky. Sophia takové holky z hloubi duše nenávidí stejně jako já.

Ta druhá je, že bych neměla lidi soudit podle vzhledu. Odteď každého nejdříve poznám, než si o něm udělám rejstřík.

Odložím si kabelku na pohovku a kabát pověsím na věšák. Sotva se usadím na židli, na mé dveře někdo zaklepe.

„Dále!" vyzvu dotyčného. V místnosti se zprvu objeví světle hnědá hlava a následně celé tělo patřící Evelyn.

„Neruším?" zeptá se mě omluvně.

„Samozřejmě že ne. Co potřebujete?" usměju se na ní.

„Donesla jsem vám diář se schůzkami a ostatními věcmi" řekne a já si všimnu jejích plných ruk.

„Počkejte, pomůžu vám" vstanu ze židle a vezmu jí věci z rukou. Položím si to na stůl vedle notebooku.

„Děkuju" řeknu do ztracena, jelikož když se otočím, už tady není.

„Ta by mohla dělat tajnou agentku" pomyslím si a následně nad svými myšlenkami pokroutím hlavou.

Opět zasednu za stůl a zapnu notebook. Natáhnu se po diáři a podívám se, co pana Morgana dneska ještě čeká. Jak jsem od Evelyn zjistila, tak panu Morganovi všechny schůzky osvětlila. Takže si s tím nemusím lámat hlavu.

Na notebooku si otevřu okénko pro vytvoření prezentace, natáhnu se pro složku s materiálem a začnu se tím zabývat.

Ahojky! Omlouvám se za zpoždění s vydáním, ale včera jsem to prostě nestihla. Tahle kapitolka je trochu nudnější, takže se tu další pokusím trochu okořenit. Jinak ale doufám, že se líbila. Moc děkuji za přečtení, hlasy a komentáře.❤️ Mám vás ráda! Vaše loverslilie 🖤🖤