Pokušení

19. Kapitola

Isabella
Upírám na něj naštvaný pohled a čekám na odpověď. Místo toho, aby mi pan Morgan řekl, proč s ním musím sdílet jeden pokoj, tak se otočí a vydá se k výtahu.

„Dělá si ze mě prdel?!" zuří mé podvědomí.

Rozhořčeně se vydávám za ním, do té kovové krabice. Opět na něho upřu svůj pohled.

„Je snad něco, co byste mi chtěla sdělit?" podívá se na mě.

„Děláte si ze mě srandu?!" vybouchnu a rozhodím kolem sebe rukama, čímž pana Morgana cíleně praštím do ramene.

„Můžete mi už doprdele vysvětlit, jak je možné, že s vámi budu tři dny v jedné místnosti?!".

Tentokrát nechávám ruce podél svých boků.

„Až se uklidníte, tak vám to řeknu" řekne nějak přehnaně klidně a než se naděju, tak už je na osvětlené chodbě.

„Jsem klidná" vyštěknu na něj se zatnutými pěstmi. Tenhle chlap mě dokáže pěkně vytočit.

„To vidím" řekne pro sebe, ale já to i tak slyšela.

Bez rozhlížení po pokoji a v návalu zuřivosti pádím za ním. Při vchodu do jeho pokoje, jak už si nejspíše vybral, se zastaví a já kousek za ním. Otočí se na mě.

„O půl dvanácté mám schůzku, na níž vás nebudu potřebovat, takže pro dnešní den máte volno" řekne a tím se chystá ukončit náš rozhovor.

„Stále jste mi neodpověděl" řeknu skrz zaťaté zuby.

„A vy jste mi stále nedokázala, že jste klidná" ušklíbne se na mě.

Otočím se ke své nynější posteli, popadnu polštář a hodím ho jeho směrem. Bohužel pouze strefím zavřené dveře.

„Kretén" řeknu si pro sebe.

Popadnu z postele kabelku a s bouchnutím dveří se vydám k výtahu.

***

Procházím se po ulicích San Diega a obdivuji tohle velké město. Strašně ráda cestuju, ale moje předchozí práce s minimálním platem mi to moc neumožňovala.

„Pozor!" slyším dívčí hlas kousek od sebe, než se ocitnu na zemi.

„Panebože! Moc se vám omlouvám, vůbec jsem nedávala pozor, kam to jdu" omlouvá se ta dívka.

Slyším jí trochu vzdáleně, jelikož jsem se při tom nárazu praštila do hlavy. Chytím se za tylní kost, jelikož mě tam dost trne bolestí.

„Jste v pořádku?" ptá se mě starostlivě.

Nevnímám jí, jelikož vidím mírně rozmazaně a snažím se to rozmrkat.

„Slečno?" ptá se mě znovu, tentokrát naléhavěji.

„Vzpamatuj se Isabell!" křičí na mě mé podvědomí.

„Ano, jsem v pořádku. Měla jsem dávat větší pozor" snažím se o úsměv, ale mám obavu, že z toho spíše vyšel nějaký prapodivný škleb. Stáhnu svou ruku zpět, abych se mohla zvednout.

„Panebože, vy krvácíte!" zděsí se ta dívka a kouká na mou ruku.

Taky na ní stočím svůj zrak. Má pravdu. Rudá tekutina pokrývá mé prsty.

„Do prdele!" zanadávám.

„Měla byste jet do nemocnice. Zavolám vám taxíka".

Než se stačím zorientovat, co se děje, už na mobilu vyťukává číslo.

„Ne, to není nutné. Nic to nebude, jenom mírný škrábanec. Děkuji za vaši ochotu, ale už půjdu. Mějte se" omluvím se rychle a než stačí protestovat, otočím se zpátky na cestu, kterou jsem přišla.

***

Cestou jsem si musela skočit do obchodu, protože ta rána nechtěla přestat krvácet. Ještě jsem se stále nedostala do hotelu a vidím čím dál víc rozmazaněji. Začíná se stmívat a rozsvěcují se pouliční lampy. A mám špatný pocit z toho, že jsem se asi ztratila.

Nejhorší na tom je, že se mi i vybil mobil, takže nemůžu nikomu zavolat. V dálce rozeznám, že jde nějaký pár. Mohla bych se jich zeptat na cestu.

„Prosím vás?" oslovím je docela potichu, až se obávám, že mě neslyšeli.

„Jste v pořádku slečno?" osloví mě nejspíše postarší muž, jak poznám z hlasu.

„Mohli byste mi prosím poradit, kudy se dostanu k hotelu Republic?" mírně zakolísám, ale naštěstí udržím rovnováhu.

„Tady za tou šedou budovou odbočíte doprava, asi dvě minuty půjdete rovně a měla byste být na místě drahoušku" poradí mi tentokrát žena po jeho boku.

„Díky bohu" oddechnu si v duchu.

„Děkuji".

Aniž bych počkala, co mi odpoví, kolísavou chůzí jdu po cestě, kterou mi ukázali. Nutně si potřebuju lehnout.

                                      ***

Asi na třetí pokus se mi podaří zastrčit klíček do zámku a otevřít tak dveře. Do očí mě uhodí ostré světlo, takže musím přimhouřit oči. Jakmile si na to můj zrak zvykne, s oporou zdi jdu dovnitř.

„Kde jste sakra by.." vyjede na mě okamžitě pan Morgan, ale v půlce věty se zarazí.

„Co se vám stalo?" zděsí se.

Jako mávnutím proutku se jeho rozlobená tvář mění na starostlivou. Chystám se mu odpovědět, ale svět se se mnou najednou zatočí a já padám na zem. Ostrý výkřik mého jména nepřemůže temnotu, která mě celou pohlcuje.

Ahojky!❤️ Tak konečně tady máme další kapitolku. Mám docela vážnou starost, co se s Isabell stane a jak se ke všemu Chris postaví. 🤔 No.. To se ale dozvíme v další kapitolce. Aspoň tedy doufám. 🙄

Snad se vám tato část líbila. Moc děkuji za přečtení, hlasy a jakékoliv komentáře. Mám vás ráda. Vaše loverslilie🥀🖤