Pokušení

20. Kapitola

Christopher
Když jsem se vrátil do hotelu, slečna Williamsová tam stále nebyla. Bral jsem to jako plusko k tomu, že se můžu v klidu pustit do práce. Ale teď, když už se stmívá, začínám být nervózní a nevrlý. Kde sakra je?! Nemůže se jen tak vytratit v cizím městě a vracet se někdy v noci. Co když se jí něco stane? Co kdy... Můj tok myšlenek přeruší klíček v zámku.

„No konečně!" zajásá můj vnitřní hlásek.

Otevřu dveře do jejího pokoje, v momentě kdy vchází dovnitř.

„Kde jste sakra by.." začnu, ale zarazím se v půlce věty, jakmile spatřím, v jakém stavu se nachází.

Vlasy má celé pocuchané, na tváři má pár šmouh od krve, dívá se na mě dost unavenýma očima a zřejmě jí dělá velkou námahu stát na nohou. Jednou rukou se opírá o zeď a druhou má svešenou podél těla. Stejně jako na tváři i její dlaň je pokryta rudou tekutinou, ale o mnohem více.

„Co se vám stalo?!" zeptám se starostlivě.

Dívám se jí do očí, jejíž víčka náhle ztěžknou a její bezvládné tělo padá k zemi.

„Isabell!" vykřiknu a rozeběhnu se k ní.

Jen tak tak ji stihnu zachytit, než sebou praští o zem a způsobí si ještě větší zranění. Na ruce, se kterou podpírám její hlavu, ucítím, jak se něco vpíjí do mého rukávu. Za bradu ji otočím na bok.

„Panebože!" zděsím se.

Pevně ji popadnu jednou rukou za nohy, druhou za bok a opatrně si s ní stoupám. S největší obezřetností popadnu ze zámku její klíče a vydám se do haly, kde mi recepční zavolá taxík. Musím ji okamžitě dostat do nemocnice.

                                      ***

Asi po hodině nevědomosti, stresu, nepříjemného bušení srdce a malinkého krůčku od vytrhání vlasů, jak jsem si mezi ně furt zajížděl rukama, vyšel ze dveří doktor a konečně mi řekl, co se jí stalo.

Slečna Williamsová obdržela mírný otřes mozku a ztratila něco málo krve, to zapříčinilo, že omdlela. Jakmile mi řekne, že bude v pořádku, spadne ze mě obrovský kámen úlevy. Dnes si ji tu nechají na pozorování, ale zítra by ji už mohli pustit, jestli bude všechno v pořádku.

Na chvíli můžu ještě slečnu Williamsovou navštívit, ale momentálně spí a probudí se až ráno. Bez zaváhání se rozejdu k jejímu pokoji. Na vlastní oči se musím ujistit, že je v pořádku. Při pohledu na její bledou tvář mě bodne osten viny. Měl jsem ji vzít s sebou na oběd s mým otcem a dědou. Aspoň bych se vyhnul jejích kecům. A slečně Williamsové by se nic nestalo.

Nemusela by skončit tady a nejspíše bychom se teď na pokoji v hotelu hádali o další prkotině, kterou by si usmyslila. Nebo kterou bych si umanul já..

Přisunu si křeslo k její posteli a chytím ji za mírně chladnou ruku, ve které má připojenou hadičku. Palcem jí po hřbetu ruky dělám kroužky. Dívám se na její spící tvář. Vnímám každou její křivku, jakoukoliv drobnůstku. Je nádherná. Dokazuje to i znaménko krásy kousek od jejího koutku úst, které jsem zaznamenal až teď.

Vážně by mě zajímalo, co se jí stalo. Myšlenka na to, že ji někdo napadl, mi mrazí krev v žilách. Až se probudí, tak mi okamžitě řekne, kdo jí ublížil. Najdu si toho hajzla a zařídím mu pohřeb.

Z minuty na minutu mě přepadne únava a já si uvědomím, jak jsem měl náročný den. Opřu se do křesla s myšlenkou, že za chvíli půjdu. Sevřu pevněji její ruku a na pár minut si dovolím zavřít oči.

                                      ***

Sluneční paprsky pronikající přes žaluzie mi svítí do tváře a probudí mě tak ze spánku. Otevírám oči a chvíli mi trvá, než se zorientuju, kde to jsem. Slečna Williamsová, otřes mozku, nemocnice, tma.. Jednotlivé úseky včerejšího dne se mi po kouscích vkrádají do mysli.

Zaměřím se na postel, která je ale prázdná. S trhnutím se posadím. Když už chci jít za doktorem, aby sehnal pátrací tým, uslyším zpoza dveří, kterých jsem si včera nevšiml, tekoucí vodu.

„Nejspíše se šla osprchovat" uklidním se.

Do krku mi vystřelí ostrá bolest, které jsem si doposud nevšímal. Chytím se za zátylek a mírně si prokřupu krk. Voda ustane a do mého těla vstoupí napětí s myšlenkou, že vyjde pouze v ručníku. Moje představa se ale rozplyne, když se otevřou dveře a slečna Williamsová má na sobě to samé oblečení jako včera. Mokré vlasy jí na zádech vytváří menší skvrnu.

„Co se včera stalo?" zeptám se na otázku, která mi leží na jazyku od té doby, co přišla tak pozdě na pokoj.

Vím, že bych se ji měl spíše zeptat, jak se cítí, ale už potřebuju znát odpověď.

„Také vám přeji dobré ráno, pane Morgane" protočí očima.

Pevně stisknu opěrku od křesla.

„Dobré ráno, slečno Williamsová. Jak jste se vyspala a co se do prdele stalo?" řeknu co nejklidnějším hlasem, který v sobě naleznu.

„Vyspala jsem se dobře a když jsem se byla včera projít, nedávala jsem pozor na cestu a nějaká dívka mě srazila. A jelikož jsem vážně šikovná, tak jsem se praštila do hlavy" vysvětlí.

To si snad ze mě dělá srandu. Já jsem s nervama v koncích, v hlavě si představuju ty nejhorší scénáře a ona mi poví tohle. Ta holka je nehorázně nevyspytatelná, nešikovná, tvrdohlavá a... Vstanu a vydám se jejím směrem.

Ahojky! Konečně tady máme další kapitolku. Omlouvám se, že mi to tak trvá, ale vážně se snažím psát každou volnou chviličku, co si najdu. Doufám, že se vám tato část líbila a nevzdáte to s mým příběhem. Ještě nás čeká spousta překvapení.

Moc děkuji za přečtení, hlasy a komentáře. Mám vás ráda! Vaše loverslilie 😘😘