Pokušení

28. Kapitola

Christopher
Divný pocit svírající můj žaludek mi nedá pokoj už od samého rána. Byl jsem i běhat, abych se toho zbavil. Jenže čím víc se blížím do práce, tím je to horší. Pěkně mě to začíná štvát.

„Dobré ráno, pane Morgane. Jak bylo v San Diegu?" přivítá mě Evelyn.

„Dobré ráno, Evelyn. Vše šlo podle plánu. Už je zde slečna Williamsová?".

„Ještě ne. Ale mám tady pro vás nějaký balíček".

Evelyn vytáhne zpoza pultu krabici s dosud neznámým předmětem v ní.

„Děkuji. Až přijde slečna Williamsová, pošlete ji prosím do mé kanceláře".

Převezmu si krabici a vydám se s ní do své kanceláře. Zajímalo by mě, co tam je. A taky kam se zatoulala slečna Williamsová. Vždyť už je pět minut po osmé! Snad brzy dorazí. Od jejího brzkého odjezdu ze San Diega o ní nic nevím. Velmi mě to znepokojuje.

Posadím se do své židle a nůžkami rozdělám krabici. Jako první nacházím obálku a pod ní jsou šaty, které jsem koupil slečně Williamsové.

„Co to má sakra znamenat?" ptám se sám sebe.

Roztrhnu obálku a nevěřícně zírám na kus papíru před sebou. To snad nemůže být pravda! Přece nemohla dát výpověď. Proč by to sakra dělala?! Takhle to teda nenechám! Zvedání se od stolu, zrovna ve chvíli, kdy mi zazvoní telefon.

„Morgan" ohlásím se.

„Pane Morgane, přišla za vámi slečna Jonesová. Mám ji pustit?" ptá se mě Evelyn.

Kurva, úplně jsem zapomněl, že má přijít. Chce se mnou podepsat smlouvu a to odložit nemohu. A teď co? Jít za slečnou Williamsovou a tohle odložit, nebo to mám první vyřešit a pak jít za slečnou Williamsovou? Flustrovaně si prohrábnu vlasy.

„Pusťte ji dál".

***

Vysíleně vydechnu, jakmile Samantha opustí mou kancelář. Neustále po mě házela očima, až mi to začalo být dost nepříjemné. Nejspíš bych jí měl příště ujasnit, že poměry na pracovišti zde nejsou přijatelné. O tom, že tohle pravidlo sám porušuju, mluvit nebudeme.

„Vstupte" řeknu, když uslyším zaklepání na dveře.

„Potřeboval jste něco pane Morgane?" optá se Evelyn.

„Ano. Mohla byste mi na dnešek zrušit veškeré schůzky?".

„Jistě".

„A ještě mi prosím pošlete bydliště slečny Williamsové".

„Ano. Pošlu vám to na e-mail".

Jejího překvapeného výrazu si nevšímám.

O 20 minut později
Zastavím auto na místě, které mi poslala Evelyn a vydám se k zadané budově. Já prostě potřebuju odpovědi. Nechápu, co jsem udělal, že z ničeho nic dala výpověď. Zrovna když nám to začalo klapat. A po té noci jsem myslel, že se něco změnilo. Že bychom mohli být spolu.

Mé myšlenky přeruší cinknutí výtahu. Vystoupím a vydám se ke dveřím, které mi poradili na recepci. Zazvoním a chvíli čekám. Nic. Zkusím to podruhé a... Stále nic. Za dveřmi je naprosté ticho. Sakra! Není tu. Co teď? Z kapsy vytáhnu mobil a vytočím její číslo.

Po pátém zazvonění to spadne do hlasové schránky. Vypla to. No to si ze mě děláte prdel! Flustrovaně si zajedu do vlasů. Mám dvě možnosti. Buď si tady sednu a počkám než přijde. A nebo zde půjdu zase zítra. Ale co když bude spát u někoho jiného? Přeci jen jak odcházela na letadlo, říkala, že letí za kamarádkou. Třeba je u ní.

Otevřu mobil a z písmenek vytvořím zprávu. Jakmile jí to pošlu, vydám se pryč.

3:15 ráno
Nemůžu spát. Stále mě sužuje myšlenka, že jsem ji ztratil. Do prdele! Pěkně se mi dostala pod kůži. Vstanu z postele a začnu se oblékat. Je mi jedno, že tam možná nebude nebo ji vzbudím. Jedu prostě za ní a řeknu jí vše, co k ní cítím. Nedokážu ji dostat z hlavy a to už je pro mě vážné.

3:45 ráno
„Isabell!" zvoním a zároveň buším rukama na dveře.

Tentokrát odsud jen tak neodejdu. Uslyším odemykání a něco ve mě radostně poskočí. Dveře se otevřou a za nimi objevím velmi naštvanou a rozespalou slečnu Williamsovou.

„Zbláznil jste se?!" vyjede na mě.

„Myslím že ano" odpovím upřímně.

Zabalí se víc do deky, kterou má okolo sebe. Na malou chvíli mě napadne, že tu někoho má.

„Jsi tu sama?" zeptám se ji hned.

Nechápavě pokrčí obočí.

„A kdo by tu se mnou asi měl být?! Bože, vždyť je venku ještě tma. Vraťte se domů..".

„Ne, musím s tebou mluvit. Ale tady na chodbě to probírat nehodlám".

Dívám se na ní vytrvale.

„Přesně tak. Nikam neodejdu, dokud mi neposkytneš odpovědi" snažím se jí tuhle větu říct svým pohledem.

Povzdychne si a pustí mě dál. Věřím tomu, že kdyby nebyla tak unavená, nepustila by mě. Posadím se na pohovku a ona se usadí do křesla naproti mě. Pohled upírá na své nohy.

„Proč jsi dala výpověď?".

„V San Diegu jsem toho slyšela dost na to, abych pochopila, že pro vás a vaši firmu nejsem dost dobrá" vysloví pevným hlasem.

„Cože?! To je pitomost".

Nechápu, jak na tohle přišla.

„Sám jste řekl, že jsem neschopná. Mám uši a nehodlám se nechat urážet".

V paměti pátrám, kdy jsem něco takového řekl.

„Po té schůzi.. Ty jsi nás poslouchala?".

„Ne. Ale všechno co jste řekl, se v chodbě rozléhalo".

No to mě po..

„Vše co jsem řekl, byla lež. Nechtěl jsem o vás přijít a tak jsem jim navykládal tyhle nesmysly" vysvětlím.

„Vy si snad myslíte, že bych přijala místo někde jinde, když jsem pracovala pro vás?".

„No bál jsem se toho..".

Kruci, jsem z toho úplně nervózní.

„Neodešla bych od vás. A teď když už víte důvod mého odchodu, měl byste jít" vstane, aby mě doprovodila ke dveřím.

„To není všechno. Chci ještě vědět, co ke mně cítíš" stoupnu si též a dvěma kroky stojím přímo u ní.

Ahojte! Máme tady konečně novou kapitolku! Omlouvám se, za mou neaktivitu. Člověk by řekl, že o prázdninách bude času dost. Ale reallita je úplně jiná. Doufám, že se vám kapitolka líbila. Moc děkuji za přečtení, hlasy a komentáře. Miluji vás! Vaše loverslilie❤️❤️