Pokušení

17. Kapitola

Isabella
Nenávidím ho! Z celého srdce ho nesnáším! A sebe vlastně taky, protože jsem ho nechala, aby si mě namotal kolem prstu. Po tvářích mi začnou stékat slzy. Polštářkami prstů je okamžitě setřu.

„Přece nebudeš brečet kvůli takovému kreténovi" řekne mé podvědomí.

Když jsem vylítla ze záchodu, vymluvila jsem se Harper, že se mi udělalo zle. Což je v podstatě pravda. Ještě teď se mi zvedá žaludek z toho, co jsem slyšela a následně viděla. Nebudu lhát.. Dost mě to ranilo. Sice nechápu proč, ale píchlo mě z toho obrázku u srdce.

Jedno už vím ale jistě.. Jestli mu nebudu moct odolat a znovu se tomu muži poddám, vrátím se zpátky na Floridu za rodinou. S touhle rozhodnou myšlenkou se vydám do sprchy.

***

V letadle je tedy rozhodně tepleji, než v té zimné hale. Odložím si tašku na jedno ze sedadel a svléknu si černý kabát, který odhalí mé šedé teplé šaty.

„Děkuji" řeknu Karin, jak jsem si přečetla na její visačce, když mi z rukou vezme kabát a někam s ním odejde.

Posadím se na sedadlo a abych se nemusela bavit s panem Morganem, který by měl přijít do pár minut, vytáhnu ze své tašky notebook. Musím ještě dodělat pár zásadních věcí ohledně prezentace, na které vlastně závisí život celé firmy. Jak mi to pan Morgan málem omlátil o hlavu.

Nejspíše chce vědět, co dokážu, když mi hodil na záda takové břímě. Upřímně je to pro mě velká výzva. A proto to bude naprosto dokonalé. S myšlenkami, že tomu parchantovi ukážu, co ve mně je, začnou mé prsty tančit po klávesnici.

                                       ***

Jsem tak vnořená do záře notebooku, že si málem ani nevšimnu bot, které stojí kousek ode mně. Vzhlédnu a setkám se s zelenýma očima, jež září jako dva smaragdy.

„Dobrý večer, pane Morgane" řeknu zdvořile.

„Slečno Williamsová" pokývne na mě hlavou.

Vidím na něm, že mi chce něco říct. A jelikož v jeho očích zahlédnu odlesk lítosti, okamžitě ho zatnu. Vážně nepotřebuju poslouchat chabé výmluvy a řeči typu, jak je mu to moc líto, že se to už nebude opakovat, jak nemůže zato, že se mu vypaří mozek pokaždé, když zahlédne jinou ženu a vedení přebere jeho pták.

A stejně, on mi nemá co vysvětlovat, nechodíme spolu. Pouze jsme spolu spali, žádné závazky jsme mezi sebou neměli. A navíc to tak bude lepší, nechci píchat se svým šéfem. Kdyby to někdo zjistil a rozneslo se to, určitě bych dostala padáka a kdo by proboha přijal holku, co se chová jako šlapka? Myslím, že nikdo. Moje kariéra by byla naprosto v háji.

Očima se vrátím ke své rozdělané práci. O chvíli později za námi přijde letuška, zda si nedáme něco k pití. Jakmile mě osloví, řeknu si o suché červené víno. Dnes jsem toho moc nenaspala a víno na mě většinou zabírá jako uspávadlo.

Takže kde jsem to skončila.. Zahledím se na monitor s rozepsanou větou o tom, jakou mají motobaterie výkonnost. Po očku si všimnu, že se na mě pan Morgan dívá. Trochu se ošiju.

„Sledovat člověka není moc zdvořilé pane Morgane" podívám se na něj.

Skoro okamžitě ode mně odvrací pohled. Všímám si, že se také rozhodl pracovat, když si z kufříku vytáhne laptop.

***

Přetáčím se na stranu, přičemž zašustí peřiny. Zachumlám se do nich, ale pak si něco uvědomím. Nepamatuju si, že bych usínala v posteli. Jako na povel otevřu oči a vystřelím z postele. Jako bych se o ni popálila. Rozhlížím se kolem sebe, ale nic nevidím, protože je tma.

Jediné světlo, co proudí do téhle místnosti, jde z klíčové dírky ode dveří. Vydám se k nim, když v tom o něco zakopnu. Po minutě zkoumání toho předmětu zjišťuju, že to jsou moje boty. Nasadím je na svá chodidla a konečně se dostávám ke klice, tentokrát už bez jakékoliv překážky. Při vyjití na světlo musím přimouřit oči.

„Dobré ráno, slečno Williamsová. Jak jste se vyspala?" ptá se mě pan Morgan, aniž by odtrhl zrak od papíru, co mu leží v klíně.

„Vy jste mě uložil do postele?" zeptám se ho, ignorujíc jeho otázku.

„Ano".

„Proč?" pozvednu obočí.

„Měla byste si jít sednout, za chvíli budeme přistávat" řekne a ignoruje zas mou otázku.

Zamračím se a vydám se na své sedadlo.

***

Když šofér zastaví u obrovského hotelu Republic, ústa se mi otevřou dokořán. Už od pohledu jde vidět, že je to luxusní hotel, ve kterém chudáci nemají co dělat. A přesně mezi ty lidi patřím i já. Nikdy v životě bych do takového hotelu neměla možnost vstoupit.

„Hodláte přespat v taxíku, nebo už konečně ten svůj zadek dostanete ven slečno Williamsová?" řekne dost nevrlým hlasem pan Morgan.

Protočím oči. Co má zase za problém? S kufry dojdeme k recepci, kde je od nás převezme mladý stevard. Místo aby pan Morgan vzal klíče od pokojů a jeden z nich mi přidělil, tak si vykládá s recepční. Jak typické. Nasupeně se k nim vydám.

„Mohla byste mi prosím dát klíče od mého pokoje?" řeknu kapku přeslazeně.

„Jméno?" zeptá se mě otráveně zrzka za pultem.

„Williamsová Isabella".

Něco naťuká do počítače.

„Ano. Pokoj 436, klíček už jsem dala tady tomu fešákovi" mrkne na pana Morgana.

Hnus.

„Ano, ale máme mít dva pokoje".

„Mám tu napsané pouze pokoj pro dva s oddělenou pracovnou od ložnice " odpoví ještě otráveněji.

„Cože?!" podívám se naštvaně, překvapeně a zároveň vystrašeně na pana Morgana.

Ahojky ❤️ Tak konečně zde máme novou kapitolku. Moc se omlouvám, že mi to tak trvalo. Poslední dobou nic nestíhám. Příběhu se budu snažit více věnovat, ale nic neslibuju. Sice psaní miluju, ale čas mi tu malou chvíli na tento příběh vůbec nechce dopřát. 🙄

Doufám, že se vám tato část líbila. Moc děkuji za komentáře na předchozí 'kapitole', moc jste mě potěšili, že máte o tento příběh stále zájem.🥰 Děkuji za přečtení, hlasy a komentáře. Mám vás moc ráda. Vaše loverslilie ❤️❤️