Pokušení

26. Kapitola

Christopher
„On to vážně nebyl sen" pomyslím si, jakmile otevřu oči a na své hrudi spatřím slečnu Williamsovou.

Za žádnou cenu nedokážu popsat, co právě teď cítím. Ale líbí se mi to. Vážně hodně. Nenapadlo by mě, že probuzení vedle ženy může být tak uvolňující. Je zajímavé, co všechno ve mě slečna Williamsová dokáže probudit. Ale už teď vím, že se takhle chci probouzet každé ráno. Opatrně abych ji neprobudil, se podívám na hodiny.

„Do prdele! Přijdeme pozdě!" projde mi okamžitě hlavou a aniž bych si to uvědomil, vyskočím z postele.

„Au!" zaskučí slečna Williamsová.

„Vy jste takový kretén!" podívá se na mě vražedně a rozespale se zvedne ze země, kam jsem ji shodil.

„Jindy bych se smál, ale teď to bylo doopravdy nechtěně a takhle jsem tě vážně vzbudit nechtěl. To mi věř. Jinak za necelou hodinu začíná schůze a jelikož jsem nenařídil budík, tak by ses měla jít připravit" řeknu provinile.

Vykulí na mě oči a než se naděju, už si to mašíruje do koupelny.

„A já bych si měl taky pohnout" pomyslím si.

                                    ***

Do konferenční místnosti dorazíme mezi posledními. Otec s dědou se na mě káravě podívají a já se jejich pohledy snažím ignorovat. Usadím se ke stolu naproti dědovi a slečna Williamsová zaujme místo vedle mě. Otec vstane a všichni ukončí načaté konverzace.

„S posledními opozdilci jsme konečně kompletní a můžeme začít" promluví a neodpustí si ještě jeden zamračený pohled mým směrem.

O 2 hodiny později
Páni. Jsem naprosto ohromen a když se porozhlédnu po ostatních, zjistím, že nejsem jediný. Slečna Williamsová odvedla naprosto fantastickou práci. Prezentace byla skvěle provedená, stejně jako její dobře promyšlená řeč. Byla dokonce připravena i na jakoukoliv otázku, jelikož na vše odpověděla bez sebemenších okolků. Velmi mě ohromila a to se moc často nestává.

Slečna Williamsová si spokojeně sedne opět na své místo a po pár slovech mého otce je schůze u konce.

„Počkejte mě na chodbě, otec se mnou chce mluvit. Dlouho to nezabere" pošeptám slečně Williamsové do ucha a ona souhlasně přikývne.

Jakmile se místnost vyplní, zbydu tady pouze já, otec a děda. Zpříma se na ně podívám.

„Tak už mi řeknete, o co jde?".

Otec si s dědou vymění pohledy.

„Christophere.." začne mluvit otec.

„..s Andrewem jsme si všimli, že ty a Thomas jste si s firmou moc dobře poslední dobou nevedli a chtěli jsme ti nabídnout pomoc. Můj dobrý přítel by to rád odkoupil, ale po dnešním výkonu tvé asistentky si myslíme, že se ti nabídky jen pohrnou nahoru".

Podívá se na dědu, aby pokračoval.

„Takže si troufám říct, že jsi za vodou. Dále bychom rádi slečně Williamsové nabídli místo u nás jako ředitelka jednoho z naších oddělení. Navíc si myslím, že by vám to prospělo. Přeci jen vztah na pracovišti, to by byla ostuda".

„My spolu žádný vztah nemáme" skočím mu do řeči.

„Christophere, myslíš si, že jsme s Andrewem úplně blbí? Viděl jsem vás včera, jak jste spolu tančili a rozhodně to nebyl tanec mezi šéfem a zaměstnancem" promluví opět otec.

Jsem naštvaný? Ne. Jsem dočista vytočený. Ale to, co mě vytočilo nejvíc je, že mi chtějí přebrat asistentku. S tím musím něco udělat.

„Ujišťuji vás, že mezi mnou a slečnou Williamsovou je pouze profesionální vztah a jestli jsou tam nějaké city, tak pouze z její strany. Dále si nemyslím, že byste jí měli nabízet místo u vás. S tou prezentací jí dost pomáhala má dobrá přítelkyně, která v tom oddělení pracuje. Vždyť slečna Williamsová mi ani nedokáže donést tu správnou kávu. Byla by pro vás jen přítěž" lži se ze mě jen sypou.

Udělám cokoliv, aby jí to místo nenabídli. Vím, jsem sobec, ale nemůžu přijít o slečnu Williamsovou. Tak skvělou asistentku bych už nenašel. Opět si mezi sebou vymění pohledy.

„Nuže dobrá Christophere, ať tedy zůstane u tebe. Ještě ti mám vyřídit od matky, že si se dlouho doma neukázal. Ráda by tě viděla, takže se co nejdříve u nás stav. To je vše, můžeš jít" poplácá mě po zádech, stejně jako to dělává vždycky a společně s dědou se vytratí pryč.

Stále nedokážu zpracovat, co se to tu stalo. S neustálými myšlenkovými pochody vyjdu na chodbu a všímám si, že je naprosto prázdná.

***

„Proč sakra odjela? Říkal jsem jí přece, aby na mě počkala" říkám si, při odemykání dveří.

Jakmile je otevřu, setkám se v nich se slečnou Williamsovou.

„Proč jste na mě nepočkala?" zeptám se hned.

Až pak si všimnu, že má skelné oči a v ruce drží kufr.

„Stalo se něco?".

Hřbetem ruky si utře slzy z očí.

„Musím jet zpátky do NewYorku, kamarádka měla nehodu" řekne, ale v jejích očích vidím, že tohle není všechno.

Stalo se ještě něco, ale nechce mi to říct.

„Dobře. Máte už zaplacenou letenku? Klidně to zaří..".

„Už mám vše zajištěné. Dole mě už čeká taxík, takže.." zašeptá.

Chce ode mě co nejrychleji vypadnout. Vidím to na ní.

„Jasně" zašeptám a ještě než jí ustoupím z cesty, políbím ji.

Mírně si oddechnu, když se neodtáhne.

„Ať máš bezpečný let" pošeptám a ona se na mě mírně usměje.

Její obličej mi zmizí za dveřmi výtahu a já stále nechápu, co jsem udělal špatně.

Ahojky! Tak tu máme další kapitolku! Pomalu ale jistě se blížíme ke konci. 🤭 Co se asi stalo, že Isabell musela tak na rychlo odletět? No snad se to dozvíme v další části.

Omlouvám se, že byla tato kapitolka docela nudná, ale i tak doufám, že se vám líbila. Moc děkuji za přečtení, hlasy a komentáře. Miluju vás! Vaše loverslilie ❤️❤️