Pokušení

Epilog

Christopher

O 8 měsíců později
„To v žádném případě! Měli jste na to týden a zítra chci ty papíry mít na stole. Jinak si sbalte své věci a hledejte si novou práci" zavrčím do telefonu, než zavěsím.

Idioti. Prý odborníci ve svém oboru. Jediné, co jim jde nejlépe, je mě pouze rozčilovat. Na stole se opět rozezvoní telefon.

„Morgan, prosím?".

„Pane Morgane, omlouvám se, že vás ruším, ale na drátě máte slečnu Williamsovou. Nemohla se vám dovolat. Mám vás spojit?" ptá se mě Evelyn.

Z kapsy saka vytáhnu mobil, na kterém mám pět zmeškaných hovorů od Isabell. Kurva!

„Ano, spojte nás".

„Doufám, že máš dobré vysvětlení, proč mi nebereš ten debilní mobil!" ozve se o chvíli později rozčílený hlas Isabell.

„Promiň lásko, mám tichý režim. Moc práce, nechtěl jsem se nechat rušit. Co se děje, že jsi mi tolikrát volala?" ptám se starostlivě.

Jenom vyjímečně se stane, že mám od ní tolik zmeškaných hovorů za sebou.

„Harper praskla voda. Zrovna s ní mířím do nemocnice. Za jak dlouho budeš schopný za náma přijet?" ptá se rychle.

„Budu tam do půl hodiny".

***

Jakmile vejdu do nemocnice, nemusím se ani ptát na recepci, kam mám jít. Hlas mé přítelkyně je tak pronikavý, že mě dovede přímo k ní.

„Heleďte vy šašku jeden. Je to má nejlepší kamarádka. Vyrůstaly jsme spolu. Parchant, co ji zbouchnul, se na ni vykašlal. Přišla o práci a rodina ji zavrhla. Jsem jediný blízký člověk, kterého má. Potřebuje mou podporu, takže mě k ní okamžitě pusťte!".

Pohled, který se mi naskytne, mě velmi překvapí. Isabell je vždy na všechny milá a jedná s chladnou hlavou. Tedy když se nejedná o mě. Ale teď křičela na doktora a v pěsti svírala jeho plášť.

„Vážně se omlouvám slečno, ale dovnitř smí pouze rodina či otec dítěte" řekne mé přítelkyni klidným hlasem.

„Lásko, pusť doktora, aby mohl konat svou práci" řeknu jí opatrně a natáhnu se pro její ruku, která svírá doktorův plášť.

Vražedně se na mě podívá, ale povolí své sevření. Doktor od ní rychle odstoupí.

„O všem vás budu informovat" oznámí a vydá se pryč.

„Ještě jsem s vámi neskončila!" zavolá za ním Isabell.

Poté se otočí na mě.

„Kde jsi krucinál byl?!".

Nechápavě se podívám na hodinky.

„Vždyť jsem přijel přesně do půl hodiny, tak jak jsem ti řekl".

„Ne. Přišel jsi o 45 sekund později. To je skoro jedna minuta" zamračí se na mě.

„A já myslel, že ten komu vadí pozdní příchody, jsem já" zasměju se.

„Nedělej si ze mě srandu! Moje nejlepší kamarádka rodí a ti kreténi mě k ní nechtějí pustit. Takže absolutně nemám náladu na srandičky!" řekne rozčíleně a praští mě do hrudi.