Pokušení

29. Kapitola

Isabella
Crrr! Crrr! Crrr! Buch! Buch! Buch!

Co to sakra je?!

„Isabell!".

Někdo na mě volá. Otevřu oči. Všude kolem je tma.

Buch! Buch! Buch!

„Už jdu ježíš" zamumlám si a vydám se líným krokem ke dveřím.

„Zbláznil jste se?!" vyjede na pana Morgana.

Co tady krucinál dělá? Možná jsem ignorovala jeho e-mail, volání, zprávu a dala výpověď. To ale neznamená, že mě vzbudí uprostřed noci či rána.

„Myslím že ano".

Jeho odpověď nechápu. Začne mi být mírná zima, tak se víc zabalím do deky, kterou jsem přes sebe cestou ke dveřím přehodila. Ještě není hoden vidět mé pyžámko se srnečkem.

„Jsi tu sama?" ptá se podezíravě.

Cože? On se musel při cestě sem praštit do hlavy. Ušklíbnu se. Ta představa není vůbec špatná.

„A kdo by tu se mnou asi měl být?! Bože, vždyť je venku ještě tma. Vraťte se domů..".

„Ne, musím s tebou mluvit. Ale tady na chodbě to probírat nehodlám".

Z jeho pohledu vyčtu, že pokud si s ním nepromluvím, tak odsud neodejde. To by také znamenalo, že se nevyspím a já spánek potřebuju. Zítra budu Harper pomáhat se stěhováním a na to potřebuju nabrat sílu.

Povzdechnu si a ustoupím mu z cesty. Zavedu ho do obýváku. Nechci s ním mluvit. Nechci se na něj ani dívat. Chtěla jsem s tím už skoncovat, ale on mi to vůbec neusnadňuje.

„Proč jsi dala výpověď?".

„V San Diegu jsem toho slyšela dost na to, abych pochopila, že pro vás a vaší firmu nejsem dost dobrá".

„Cože?! To je pitomost".

Štve mě, že vůbec netuší, jak mi svými slovy zasadil několik ran.

„Sám jste řekl, že jsem neschopná. Mám uši a nehodlám se nechat urážet".

Odvrátím od něj zrak.

„Po té schůzi.. Ty jsi nás poslouchala?".

Jeho hlas zní naštvaně.

„Ne. Ale všechno co jste řekl, se v chodbě rozléhalo".

Jeho výraz se mu mění z mírně naštvaného na vyděšený.

„Vše co jsem řekl, byla lež. Nechtěl jsem o vás přijít a tak jsem jim navykládal tyhle nesmysly" snaží se to zachránit.

Stejně všechno co mi řekne, mě nezajímá. To prostě nezakecá. Moment.. Že o mě nechtěl přijít?

„Vy si snad myslíte, že bych přijala místo někde jinde, když jsem pracovala pro vás?".

„No bál jsem se toho..".

Nevěřím vlastním uším. On se bál, že příjmu místo někde jinde a tak mě začal urážet. Vážně skvělá taktika.

„Neodešla bych od vás. A teď když už víte důvod mého odchodu, měl byste jít".

Vstanu a chystám se ho doprovodit ke dveřím. Nechci od něj slyšet už ani slovo.

„To není všechno. Chci ještě vědět, co ke mně cítíš" řekne a stoupne si pár centimetrů ode mě.

Vyjeveně se na něj dívám.

„Nechápu, kde berete tu drzost, se mě na něco takového ptát!".

Snažím se ho od sebe odstrčit, ale jeho tělo je jako skála. Přitiskne mě na zeď a ruce mi přišpendlí nad hlavu. Krucipísek! Měla bych se přihlásit na nějaký kurz sebeobrany. Tohle se mi vůbec nelíbí!

„Odpověz mi" zadívá se mi do očí a tak otočím hlavu na bok.

Nebudu se dívat do těch jeho krásných očí. Chytne mě za bradu a otočí si mě znovu do jeho pohledu.

„Když řekneš, že ke mně nic necítíš, odejdu. Chci to jen vědět..".

Zhluboka se nadechnu.

„Nic k tobě necítím" vypustím tu největší lež, jakou jsem kdy řekla.

Odstoupí ode mě. V jeho tváři je viditelná bolest. Ale proč?

„Dobře. Sbohem Isabell".

Odchází. On vážně odchází. Co se to sakra teď stalo? Jsem dost zmatená. Sbohem Isabell. Pořád mi to zní v hlavě. Já nechci ať jde pryč. Nechci se loučit. Sice jsem na něj naštvaná, ale myšlenka, že ho už nikdy neuvidím, je zničující.

Rozeběhnu se ke dveřím. Snad už nebude pozdě.

„Chris.." zamlknu v půlce slova.

Zvedne ke mně pohled. Zůstal stát před mými dveřmi. On věděl, že mu lžu.

„Trvalo ti to" řekne dost káravě.

Idiot. Přitáhnu si ho k sobě za tričko a políbím ho. Své ruce dá na mé boky a přitáhne si mě blíž k sobě.

„Miluju tě Christophere" zašeptám.

Jeho obličej se rozzáří jako vánoční stromeček.

„Miluju tě Isabell".

Znovu přitiskne rty na mé a za zadek si mě vyhoupne na sebe. Obmotám mu nohy okolo pasu. Míří se mnou do ložnice a překvapuje mě, že přesně ví, kam má jít. Pozvednu na něj obočí.

„Ehm.. Dneska jsme mluvili už dost" podívá se na mě šibalsky a hodí mě do postele.

Vykřiknu.

„Za chvíli to bude jiný křik" ušklíbne se.

Zamračím se. Popadnu polštář a hodím ho po něm. Uhne. Bastard. On se pouze zasměje. Přetáhne si tričko přes hlavu a sundá si tepláky. Nad tím pohledem si skousnu ret.

„Vidíš snad něco, co se ti líbí?".

Přikývnu a natáhnu k němu ruce. Nechá se mnou stáhnout do postele. Vylezu si na něj obkročmo a prsty začnu obtahovat jeho břišní svaly. Pozoruje mě při tom. Ruce položil na má stehna a pomalu je posunuje výš. Jakmile nahmatá lem mého pyžama, přetáhne mi ho přes hlavu. Jsem ráda, že k tomu neměl žádné připomínky.

Nadzvednu se, aby mi mohl sundat pyžamové kalhoty s kalhotkami. Já zároveň chytnu lem jeho boxerek a odhodím je ke zbytku našeho oblečení. Následně se skloním a začnu ho líbat. Jeho rty vycházejí vstřícně těm mým. Pánví se třu o jeho úd. Je to poprvé, co mi přenechává velení. Jeho oči mi to potvrzují, když ho přijmám do sebe.

Jakmile dosednu, oba zavzdycháme. Nechává mě určit si vlastní tempo. Miluju ho. Sedne si a tím ho do mě posune ještě hlouběji. Začne mi pomáhat. Já se opět zmocním jeho rtů. Dneska je to úplně jiné. Tentokrát to není jen tak ledajaké šukání. Tentokrát vím, že mě nemá jen jako rohožku, protože mě miluje. Z koutku oka mi ukápne slza.

„Bože.. Udělal jsem ti něco?" ptá se okamžitě Chris starostlivě.

„Ne" usměju se na něj.

„Jen tomu nedokážu uvěřit..".

„Já taky ne" řekne upřímně.

S výkřiky našich jmen dojdeme oba k vrcholu. Poté spolu klidně ležíme v posteli a doháníme to, co jsme zameškali. Na tohle bych si dokázala zvyknout.

Ahojky! Máme zde další kapitolku a už budeme u konce tohoto příběhu. Skoro tomu nemohu uvěřit. Doufám, že se vám tato kapitola líbila. Moc děkuji za přečtení, hlasy a komentáře. Miluji vás, že stále máte trpělivost s tímto příběhem. Vaše loverslilie❤️❤️