Pokušení

21. Kapitola

Isabella
Otevírám oči a první co uvidím, je bílý strop. Nepamatuju si, že by měl pokoj v hotelu bílé stěny. Měly spíše nádech meruňkové barvy, ale tady to je čistě bílé. A už vůbec si nepamatuju, že by tam pípaly nějaké přístroje. Zděšeně se podívám vedle sebe. V hlavě se mi začnou pomalu seskupovat události včerejšího dne.

Pan Morgan mě musel nejspíše odvést do nemocnice, když jsem omdlela. Mou domněnku mi potvrdí muž spící v křesle u mé postele. Až teď si všímám, že mě drží za ruku, ve které mám napíchnutou nějakou hadičku. Opatrně ji vyprostím z jeho sevření tak, abych ho neprobudila.

Zajímalo by mě, kolik je hodin. Slezu z postele a chvíli na ní zůstanu sedět, dokud se tahle místnost nepřestane točit. Potřebuju si dát sprchu a sundat ze sebe tuhle nemocniční košili. Ale s těmi hadičkami v ruce a tím přístrojem do kterého vedou, by to nešlo. Sice to má kolečka a dá se s tím chodit, ale hodně by mi to zavázelo.

Odtrhnu náplast. Zhluboka se nadechnu a trhnutím to vyndám z mé ruky.

„Au!".

Zakryju si ústa. Otočím se na pana Morgana. Oddechnu si. Naštěstí stále spí a můj bolestný výkřik ho neprobudil. Na zem ukápla kapka krve. Sehnu se, abych ji setřela bříškem prstu a vydám se ke dveřím naproti mé posteli, které vedou do koupelny. Řekněme, že nejsem v nemocnici poprvé.

Svléknu ze sebe tu košili a stoupnu si pod sprchu, abych mohla ze svého těla všechno smýt. Teplá voda začne smáčet mou pokožku. Rukama si projedu vlasy. Syknu bolestí, když zavadím o něco na mém týle.

Vypnu sprchu. Z vlasů vymačkám co nejvíce vody a odhrnu závěs. Popadnu ručník, který je pověšený u zdi a omotám ho kolem svého těla. Skloním hlavu a v rychlosti si vlasy svážu do vysokého culíku. Když opět zvednu hlavu nahoru, místnost se mi zase rozmaže před očima. Chytím se umyvadla, abych neupadla. Snažím se to rozmrkat.

Po chvíli se mi to povede. Chytím vlasy a nadzvednu je, abych si viděla na týlek. Vykulím oči, když tam zahlédnu menší jizvičku. Nečekala bych, že to bude takhle vážné. Když budu mít rozpuštěné vlasy, tak si toho snad nikdo nevšimne. Uklidním svou náhlou paniku. Teď si ale nechám culík, abych si nezamokřila oblečení.

S nepříjemným pocitem se obléknu do mých včerejších věcí. Nerada na sobě mám dvakrát po sobě to stejné oblečení, ještě když je tohle tak špinavé. Budu to muset vydržet, než mě propustí a v hotelu se převléknu do čistého. Ručník pověsím zpátky na své místo a vrátím se do pokoje. Jakmile vejdu, už na mě zírá pár zelených očí.

„Co se včera stalo?" zeptá se mě okamžitě, aniž by se obtěžoval zjistit, jak mi vůbec je.

Měla bych si už zvyknout, že mu jsem naprosto ukradená.

„Také vám přeji dobré ráno, pane Morgane" protočím očima.

Všimnu si, jak stiskl opěrku křesla, když jsem mu neodpověděla na otázku. Musí si zvyknout, že nebudu dělat všechno, co si zamane.

„Dobré ráno, slečno Williamsová. Jak jste se vyspala a co se do prdele stalo?" řekne ku podivu klidným hlasem.

Asi se musí hodně přemáhat, aby na mě nezačal řvát a nad tím se pousměju.

„Vyspala jsem se dobře a.." začnu mu vyprávět můj hloupý příběh, jak jsem přišla k mému úrazu.

Jakmile skončím, nevěřícně se na mě dívá. Odvrátím od něj pohled. Určitě si teď říká, jak jsem pitomá a za chvíli se mi začne určitě vysmívat. Stále je potichu a tak se na něj podívám, jestli tu vůbec ještě je. Pořád sedí v křesle a dívá se na mě s nic neříkajícím pohledem. Začínám se cítit nepříjemně.

Najednou vstane a začne se ke mně přibližovat. Zrychlí se mi tep a ztěžkne dech.

„Co chce dělat?" ptám se sama sebe.

Dlaní se dotkne mé tváře. Palcem mě pohladí po líčku a pomalu jím putuje k mým rtům. V místech, kde se mě jeho prsty dotýkají hořím touhou. Jeho dotek je naprosto spalující. Přejede po mém spodním rtu a já vzhlédnu k jeho očím. Má v nich jiskřičky plné vzrušení.

Střídá pohled od mých očí ke rtům. Pomalu se ke mně začne sklánět. Naše rty jsou od sebe jenom pár centimetrů. Přijde mi jako věčnost, než ucítím letmý dotek na svých nedočkavých rtech. Pomalu zavírám oči, ale jakmile uslyším otvírání dveří, rychle od něj odskočím.

V místnosti se objeví postarší sestřička. Nadhodí omluvný pohled a zeptá se mě, jak se cítím.

„Dobře" odpovím jí a následně se zeptám, kdy mě propustí.

Za chvíli za mnou prý přijde doktor, udělají mi ještě pár testů a jestli bude všechno v pořádku, budu moct odejít. Celou dobu co s ní mluvím, myslím pouze na to, co se tady před chvílí málem odehrálo.

Jedna moje část je ráda, že nás vyrušila, ale ta druhá, větší část mě, kterou většinou poslechnu, zuří vzteky. S velkým úsilím tu část musím zahnat do kouta.

Když sestřička odejde, uvědomím si, že byl pan Morgan po celou dobu potichu. Podívám se na něj. Stojí pořád na stejném místě se zamyšleným výrazem. Když si všimne mého pohledu, s kamennou tváří mi oznámí, že si jde koupit kávu. Poprosím ho, jestli by nevzal i mě.

„No jasně" zavrčí a vyjde na chodbu.

Nechápu, co mu zase je. Já se v tom muži už vážně nevyznám. Povzdechnu si a posadím se na postel. Ponořím se do myšlenek, dokud je nevyruší nově vstupující do místnosti.

Ahooj! Máme tady další kapitolku! Musím přiznat, že tahle část se mi psala úplně sama. Snad to tak budu mít i nadále. 😄

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila! Moc děkuji za přečtení, hlasy a komentáře. A krásný první Máj vám přeji💋 Miluju vás! Vaše loverslilie ❤️