Pokušení

7.Kapitola

Isabella
Můj šéf mě chtěl políbit?! Všechno naznačovalo tomu, že ano. Ale proč to teda neudělal? To mi páchlo z úst nebo co? Panebože! Nad čím to přemýšlím?! Je to můj šéf krucinál! Můj kreténský sexy šéf.

Povzdechnu si a přetočím se na druhou stranu. Z nočního stolku popadnu svůj mobil, který mi oznamuje, že už asi třicet minut přemýšlím nad včerejškem a mým nadřízeným. Nesnáším se za tu myšlenku ohledně toho, co je na mě špatně, že mě sakra nepolíbil?! Vím, že to chtěl udělat. Ty plamínky plné touhy tančící mu v očích se nedaly přehlédnout. A není to jediná touha z něj, co jsem cítila.

Když se na mě přitiskl, tak mě sice omámila vůně kokosového mýdla a kolínské s příjemnou vůní santalového dřeva, ale narůstající bouli v jeho kalhotách jsem vážně nepřehlédla. Tiskla se mi k odhalenému stehnu. Ale pochybuju, že si toho on vůbec všiml. Na to byl příliš zaměstnaný pozorováním mě. Tedy především mých rtů.

V mysli si stále vybavuju, jak se mu zablýskly oči, když jsem si po nich přejela jazykem, abych je neměla tolik suché. Nebo jak mi odhrnul vlasy na stranu a hladově se mi zadíval na krk. Mezi nohama ucítím stejně příjemný pocit jako včera, když mě přitiskl na ten studený kov.

„Do hajzlu!" zaúpím do polštáře a vyhrabu se z teplých peřin. Musím začít okamžitě něco dělat, než ten pocit mezi nohama bude intenzivnější.

V koupelně ze sebe svléknu svou saténovou košilku a vlezu si do sprchového koutu. Pustím na sebe teplou vodu a nechám se unášet tím skvělým pocitem, jenž mi voda přináší.

6:50 ráno
Vylezu z koupelny s vlasy zadělanými do turbanu a s tmavě červeným županem kolem sebe, který jsem dostala loni k Vánocům od mámy. Když na ni tak pomyslím, měla bych jí zavolat. Naposledy jsem jí poslala jen textovku, že jsem v pořádku doletěla.

Vydám se k posteli, kde popadnu svůj mobil a začnu vytáčet její číslo. Jako vždy to zazvoní třikrát, než to zvedne.

„Ahoj, zlatíčko! Nemůžu uvěřit, že mi voláš! Honem mi musíš povědět, jak to šlo první den v práci? Jaký je New York? Jsou tam na tebe hodní? Našla sis už ně..".

„Taky tě moc ráda slyším mami, ale jestli na mě nepřestaneš chrlit tolik otázek najednou, budu nucena to vypnout.. Jenže to by sis myslela, že se mi něco stalo a už bys jela na letiště.. A to by bylo mnohem horší.. Tak mě k tomu prosím nenuť..".

„Alee.. Obě moc dobře víme, že bys byla štěstím bez sebe, kdybych za tebou přijela" zasměje se máma na druhém konci a já s ní. Má pravdu. Máminu společnost bych nikdy neodmítla, na to jí až moc miluju.

Kdyby o ní někdo řekl, že je to ta nejlepší máma na celém světě, tak mu to s radostí potvrdím. Nejenže má obrovské srdce, soucit, humor, starost a spousty dalších úžasných vlastností. Ale také dokázala vychovat tři mé bratry spolu se mnou a udělat z nás skvělé a laskavé lidi.

„Tak to vezmu tedy pomaličku. Jak bylo první den v práci?".

Pohodlně se usadím na posteli a začnu jí vyprávět všechno, co se včera dělo. Samozřejmě tu část ve výtahu vynechám..

7:30 ráno
Nestíhám! Sakra! Sakra! Sakra! V rychlosti přes sebe přehodím vínový kabát, popadnu kabelku a zabouchnu za sebou dveře. Jestli přijdu zase pozdě, tak mu tím potvrdím všechno, co o mě řekl. Začne o mě pochybovat a výsledkem toho přijdu o práci. To se nesmí stát!

Hovor s matkou mi trval déle, než jsme čekala a i přes to mi ta doba nestačila. Ráda si s ní povídám, ale nejspíš jsem jí měla zavolat až po práci.

Mačkám tlačítko na výtahu tak zběsile, až se bojím, že ho rozbiju. Když jsem asi u páté motlidby, dveře se přede mnou otevřou a já z nich vyletím jako neřízená střela. Divím se, že jsem nikoho nesrazila. Utíkám směrem na metro a už se vážně nemůžu dočkat, až mi sem z Londýna přivezou auto. I když v tomhle provozu bych tam dorazila tak či tak pozdě.

Nastoupím do narvaného metra a zachytím se kovové tyči. Prsty si trochu prohrábnu vlasy, abych nevypadala jako bych právě vylezla z postele, i když to tak vlastně je.. A nenápadně si upravím rtěnku na rtech.

V hlavě počítám minuty, dokud nezastavíme na zastávce, kde potřebuju vystoupit. Proderu se mezi dalšími lidmi spěchajícími do práce až ven a rychlochůzí se vydám k známé budově.

7:55 ráno
Celá spocená a uřícená vletím do své kanceláře. Strhnu ze sebe kabát a odhodím ho na gauč. Nejraději bych se na něj svalila já sama, ale nemůžu. Ze stolu popadnu diář a z kabelky vyhrabu propisku.

Trochu potáhnu látku svých béžových koktejlových šatů směrem dolů, aby mi tolik nešly vidět stehna a opět se přesvědčím, že ten hluboký výstřih není příliš odvážný. Vůbec nevím, proč jsem si je dnes oblékla, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Ani nevím proč..

„Víš to moc dobře!" řekne hlásek v mé hlavě, ale já ho ignoruju.

„Musím jít!" připomenu si.

Při chůzi mě doprovází klapot mých podpatků.

„Dobré ráno, Evelyn!" pozdravím ženu, jenž momentálně věnuje svou pozornost monitoru před sebou.

„Dobré ráno, slečno Williamsová!".

Nepozastavuju se nad tím, že mě neoslovila jménem a mířím si to do kanceláře před sebou. Aniž bych si cokoliv uvědomovala, bez zaklepání vtrhnu dovnitř. Pan Morgan zvedne hlavu od papírů, do kterých doteď upíral zrak a zadívá se na mě. Jako včera je i dnes perfektně upravený, což se o mně říct nedá. Oproti němu se teď cítím dost nechutně.

Jsem celá spocená, červená až na prdeli a dnešnímu líčení jsem moc zabrat nedala.

„Zdá se, že vzhledem k vašemu stavu byl váš dnešní cíl přijít včas slečno Williamsová. To ale neznamená, že hodíte slušnost stranou a vtrhnete mi do kanceláře bez zaklepání" zamračí se na mě, až mi na těle naskočí husí kůže.

„Omlouvám se" řeknu velice nepřesvědčivě, jelikož mě to vůbec nemrzí.

Dneska tu má někdo blbou náladu.. Zavřu za sebou dveře a vydám se k jeho stolu, kde je pohodlné křeslo. Stále se na mě dívá naštvaným výrazem, takže předpokládám, že mi naprosto zkazí náladu.

Ahooj! Tahle část se mi psala naprosto sama. V hlavě se mi jen rodily nápady. Jinak zítra odjíždím na dovolenou, takže další část vyjde o něco později.. Doufám, že vám to nevadí. Snad se vám kapitolka líbila! Mám vás ráda! Vaše loverslilie!❤️