Twins || DRAMIONE ✅

~6~

Hermiona zrovna vycházela se spokojeným výrazem ze soudní síně, když se jí v kapse rozvibroval telefon. Zvedla nově příchozí hovor od Ronalda a za chůze, trochu spěšné, se ho zeptala, co má na srdci.

,,Cože? Heyly spadla z kola? Deisi snědla celý dort? Merline! Rone jsem v práci! Nemůžu jen tak odejít!" rozkřičí se, až poprská obrazovku mobilu. ,,Bylo jasný, že to nezvládneš, a že budou komplikace. To věděli všichni. Za tři hodiny to tu zabalím, slibuju, budu u vás co nejdřív to půjde, jasný?"

Když ukončila hovor, s protočením očí schovala mobil do kapsy a pokračovala do své kanceláře, už o trochu pomaleji. Ani si v tom mírném rozhořčení neuvědomila, že za ní celou cestu, ladným krokem jde i muž, kterému ještě před chvílí hleděla do očí, jako ministrině. Ovšem teď, poté, co se na něho otočila, to už byl pohled od té pravé Hermiony.

Když se jejich pohledy střetly, oba to zamrazilo. Oba totiž věděli, k čemu mezi nimi před zhruba dvanácti lety došlo a ani jeden to nehodlal rozvíjet, či se do této konverzace pouze zaplést. Nebylo to vhodné, ani příležitostné.

Uvnitř Dracova se najednou pohnuly nějaké pocity a hlavou mu prolétlo mnoho myšlenek. Zůstala s ním, s Weasleym... Mají spolu dvě dcery... Jasou šťastní... Malá, šťastná, beztak zrzavá, rodinka...

Musel si odfrknout, jak byl znechucen.

,,Oh," vydechla Hermiona pro začátek, ale na takovou ženu, jakou byla ona, na dámu, se tato prostá slova docela tak nehodila. ,,Co potřebujete pane Malfoyi?" napřímila se a s přísnou grimasou zpříma hleděla do očí.

Těch známých tmavých očí, do kterých propadla už milionkrát předtím.

,,Nevěděl jsem, že si my dva vykáme, slečno Grangerová." ušklíbne se, že v něm alespoň bleskne ta jeho lidská část, kdy není tak úplně upjatý a neutrální.

,,Když ti to vadí Draco, tak nemusíme, snad se ti bude líp zpovídat." oplatí mu škleb, který se za ta léta od něho stihla naučit, a že na to byla pyšná.

,,Nevěděl jsem, že máš rodinu." kývne a Dracův výraz je při těch slovech o dost kyselejší ve srovnání s tou přátelskou stránkou, která před zlomkem vteřiny odešla.

,,Netušila jsem, že jsi mě vážně přišel zpovídat..." zamručí a otáčí se, že už půjde. Neslušné, však akutní. Její vzpomínky se totiž hrnuly na povrch a ona je nechtěla, potřebovala je odehnat, pryč s nimi do zákoutí její mysli, tam, kde byly schované doteď.

Jeho polibky, jeho vlasy, které cuchala svou dlaní, jeho ledové dlaně, které svíraly její tvář... Všechno jenom vzpomínky, kterým nedovolí se upevnit. Už nikdy to nedovolí.

,,Klid. Doopravdy jsem nepřišel zpovídat." zasměje se, až se mu objeví ve tvářích ty jeho ďolíčky, které jí přišli tolik roztomilé.

,,Alespoň něco." odfrkne si znovu a sama netuší, kde se v ní ta uštěpačnost bere.

,,Nevím, proč si taková! Přišel jsem se jen zeptat, koho mi chceš přidělat na kontrolu." zvedne ruce v obraném gestu, když Grangerová odemkne kancelář a nechá ho vstoupit dovnitř.

"Možná toho Forbese, Joshua, myslím." přemýšlela a u toho si skládala hábit do skříně, že zůstala jen ve svých šatech, ve kterých přišla. Sundala klobouk, uhladila vlasy a zpozorovala, že Draco z ní nespustil oči. Moc dobře věděla, co se mu celou dobu honilo hlavou. Protože to samé se hlavou honilo i jí. ,,Mohla bych k tobě dát i Harryho."

,,Pottera ne..." zaškemrá a udělá na ni psí oči, neboli se o to alespoň pokusí. ,,Ber Joshuu, vypadal jako fajn chlap."

,,Dobře, jako bych pro tebe už takhle neudělala dost, co?" řekne a znovu protočí oči.

,,Jasně, úplně jsem ti zapomněl poděkovat, vím, že ses snažila, myslím, žes udělala to nejlepší, cos mohla, a poroto ti ani slovy nikdy nevyjádřim, co to pro mě znamená." vydechne monolog a v ní se něco pohne a usměje se na muže před ní.

,,Nemáš zač." řekne prostě, pak se zvedne a odejde z kanceláře. Co jiného, tyhle slova v ní vždycky vzbouzí emoce, takže neměla na výběr. Musela od něj pryč, už to takhle prostě nešlo.