Twins || DRAMIONE ✅

~ 31~

„George zmizel!" Draco měl sluchátko přitisknuté pevně k uchu a rukou se držel za bolavou hlavu. Heily jen tiše seděla na lavičce opodál a sledovala vše jen minimálně.

Zaobírala se vlastními myšlenkami. Věděla od začátku, že se něco děje, akorát jí nenapadlo, že to může zajít až takhle daleko. „Tati?" Vypadlo z ní. Bylo tolik podivné mu říkat takhle. Bylo vůbec složité tohle někomu říci. Celý život omezený chybějícím mužským elementem, jen po boku její příliš starostlivé matky. Ale zahřálo ji u srdce.

„Ano, broučku?" Špitnul a přiblížil se k ní. Nečekala, že to vezme až takhle vážně, ale proč ne. Kolem ramen jí obmotali své svalnaté ruce a hlavu jí zabořil do vlasů. „Bude to v pořádku, nemá se tu co stát. Určitě ne někomu takovému, jako byl George.“

Násilné cesty, psychické a fyzické týrání, vydírání, zabíjení... Nejde ho dostat z hlavy.

,,Kdo to byl?" Otřepe se. Je jí špatně z té zimi a chladu, které se tu všude náhle jako schválně začaly objevovat. Znovu ji ovanul ten studený pocit ztracenosti. Taková ona byla. Malá jehla v kupce sena daleko předaleko od své nitky. Úzkost. Malá Heily v Americe daleko od mateřské Anglie. Vzpomněla jsi jak si přišla volná, když upadla do bezvědomí.

*

„Co se tam stalo, mami?“ řekla nicnetušící Deisy. Za tento rok se se sestrou poměrně odcizily. Nebylo se čemu divit. Ačkoli společně spolu všechny koleje vycházely, Nebelvír a Zmiozel měli mezi sebou vždy jakési dusno, které rozhodně po stovkách let rozhodně nezmizí jen lusknutím prstů.

„Tvá sestra měla nehodu, zlatíčko.” pohladila jí po zarputilé tváři.

Nikdo netušil, jak moc se věci po příjezdu sem změní. Bílé stěny ošetřovny a bolest uvnitř se této rodinky nějak nechtěly pustit. Problémů bylo dost a přesto jich neustále přibývalo. Jako prokletí.

Do místnosti vletěl jako vítr Draco. Ve tváři měl velmi naštvaný výraz. Jediné Deisy nebylo tak úplně známo proč.

„Našel jsem ho, byl čas promluvit si s vílami.“ ušklíbla se a když došel až k lůžku spící Heily, pohladil jí po oroseném čele. Deisy nakrčil obočí, a když už se odhodlala něco namítnout, její matka ji chytla za paži a stáhla zpátky.

„Hermiono... Já... Musíme si promluvit.“ vzhlédl. Věděl, že je ohromně naštvaná, a věděl to více než dobře.

„Dohlídni na ni, kdyby se cokoli dělo, najdeš mě v mé ložnici.“ řekla nezúčastněně Hermiona, ale evidentně s rozhovorem souhlasila. Otočila se, pustila dceru a vyšla s Dráček za zády ven. Už na chodbě sjednotili tempo a společně se usadili na křesílka v jejím pokoji.

NIC MOC NO, ALE JEŠTĚ DNESKA BUDE KAPITOLA PŘÍMO NAVAZUJÍCÍ NA TUHLE 😄

KYKY 🖤