No touch or sight |YoonMin|

↪1↩

"Pan Kim je známý psycholog, je skvělý, proto jsem ho zvolila, vím, že ti pomůže," řekla matka, když nastartovala naše auto. Na chvíli se otočila, snažila se usmát, ale když jsem sebou cukl, protože se na mě dívala, jen si povzdychla a zase se otočila. Úlevně jsem vydechl.
"Potřebuješ ho co nejdřív." procedila zkrz zuby a šlápla na plyn.

Nepotřebuju.

Sklopil jsem hlavu a pořádně se nadechl přičemž jsem si mnul prsty, nemůžu uvěřit, že tam jedu, k týpkovi, co mi má prý 'pomoct'. To těžko. Nechci pomoct, nevím ani proč bych měl.
"Pan doktor posoudí jak na tom jsi, pravděpodobně ho budeš navštěvovat častěji, uvidíš že ti to pomůže." změnila tón hlasu, ale já ji nějak extrémně nevnímal, sledoval jsem své odporně bílé ruce. Matka říká, že bych měl chodit ven, opalovat se...
Jenže já nechci, nechci chodit ven, kde jsou lidi.
Vydechl jsem a radši si do batohu sáhl pro sluchátka a mobil, nebudu jí poslouchat, každý den říká to samé, Yoongie, nejsi normální, potřebuješ odbornou pomoc, jdi aspoň na chvíli ven, usměj se, můžu tě obejmout?
Nesnáším ji. Nesnáším úplně všechny.
Do uší jsem si dal sluchátka a mou matku tak přerušila muzika, jenž z nich vycházela. Tohle mě dokáže uklidnit a přivést na jiné myšlenky, ne nějaký debilní psycholog, co si o sobě myslí kdo ví co. Pff.

"Yoongi,"... zabručel jsem.
"Vstávej, už jsme tu"... najednou jsem něco cítil na svém rameni, dotek, okamžitě jsem vykulil oči a jen co jsem viděl mou matku, jak se mě dotýká, zmocnilo se mě to. Dech se zastavil a já zpanikařil.
"N-nesahej n-na mě!" začal jsem se klepat, koktat, vzlykat, a co nejvíc se odsunovat, do očí se mi vehnaly slzy a já je radši zavřel, nemohl jsem ani dýchat, moje srdce bušilo o sto šest. Když její ruka opustila můj osobní prostor, chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a přinutil se otevřít aspoň jedno oko.
Vzduch je čistý. Poupravil jsem si čepici a zhluboka nadechl, už je po všem.
Zakroutil jsem hlavou, setřel slzy a odepl se. Do batohu jsem hodil vše, co jsem během cesty vyndal a i s ním v ruce jsem vystoupil. Byl jsem rád, že nesvítilo slunce, a díky bohu, nikde nikdo nebyl. Žádný člověk, co by mě sledoval, prostě nic.
Zavřel jsem dveře, batoh hodil na záda a pootočil hlavu směrem, kde stála matka. Na tváři jí hrál smutný výraz plný zklamání a dalších prkotin, ale já svěsil hlavu a dál si jí nevšímal.
"Promiň, zlato." šeptla, když jsem prošel kolem ní.
"N-nedívej se na mě...  prosím." sykl jsem a rukávy své černé mikiny si stáhl až k prstům, na to si povzdychla a obešla mě, musel jsem jí poslušně následovat, i když bych nejradši zůstal v autě, kde nikdo není a je tam klid.

Došli jsme k velkému, na první pohled starému domu, nevypadalo to tak cool, na to že tady má být údajně ten 'super' doktor.
Zastavil jsem se a vydýchal, bude tam člověk, co mě bude sledovat, nenenene.
"Yoongie? Zlatíčko, děje se něco?" probrala mě matka svým otráveným hlasem. Jak může být má matka, nikdy se o mě nestarala...
"N-ne..." špitl jsem a snažil se opět uklidnit, nejdřív se mě dotkne a teď se ptá, co se děje, někdy mě fakt sere.
"Tak pojď." její hlas byl zoufalý, nesnáším ten hlas, ale stejně jsem sebou cukl a dal se do pochodu.
Jdu k psychologovi... co nejvíc jsem se zamračil a zafuněl, což mou matku stejně neodradilo od toho, aby otevřela ty proklaté dveře...

•••
Ten 'úžasný' pocit, když to je shiteu už od začátku xp