No touch or sight |YoonMin|

↪14↩

Sepsal jsem slohovku, kde bylo vše, co jsem měl na momentálně rozsekaném srdci, už jsem to málem odeslal, ale něco mi došlo.

Yoongi mě nenávidí.

Nevěří v lásku.

To, a ještě spoustu věcí to komplikuje, mám ho tak moc rád, jenže... co když to udělám ještě horší? Už mě nebude chtít nikdy vidět, vymaže si mě ze své paměti a já budu v koncích. Povzdychl jsem si a mobil položil před sebe, zavřel jsem oči a několikrát se nadechl a hned vydechl, nevím co dál. Můj teď už uslzený pohled padl zpět na onu fotku, na Yoongiho na papíře, nad tím jsem se pousmál, i když mi tekly slzy. Pomalu jsem vstal a fotografii vzal, poté jsem se na ní ještě pěknou chvíli díval a přemýšlel o něm.

Uplynul týden, tedy spoustu dní, co jsem ho neviděl a nemohl s ním jakkoliv komunikovat, nebudu lhát, chybí mi tak strašně moc. Většinu svého času jsem trávil tady. Místo, kde se setkáváme, v křesle s fotkou v ruce.
Stýská se mi, vzdal jsem to, Yoongi mě stoprocentně nenávidí, nechce mě ani vidět, kdo by taky chtěl. Už ví, že ho mám rád, to je jeden velký důvod, proč se ode mě držet dál a přetrhat všechny možné kontakty s mou maličkostí.
A už zase jsem sám.
Stejně jako on...

✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴
POHLED YOONGIHO
✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴

Ležel jsem v posteli a skenoval svou nohu, vím... hrozně zajímavý. Otráveně jsem protočil očima a přetáhl si čepici přes oči a nos, lem jsem chytil mezi zuby a takhle zůstal, když nad tím tak přemýšlím... není to normální. Já NEJSEM normální. A přece jenom, já jsem ten, co má problém. V ten moment do mého pokoje někdo vtrhl až jsem sebou cukl a přitáhl si nohy až k bradě, čepici jsem samozřejmě pustil, kdo ví, co by si ona osoba myslela. Pff.
"Jedeme, šup, převlékni si a čekám dole, zlatíčko." řekla matka, na to jsem nasadil nechápavý pohled a zamračil se, pomalu jsem zvedl hlavu a podíval se na ní. To mi ale nevydrželo dlouho, cukl jsem sebou a hlavu zase sklopil, u své matky to taky nevydržím.
"Kam?" sykl jsem.
"K doktorovi přeci, dnes máte sraz, vzpomínáš?" uchechtla se svým příšerným smíchem. Oh bože, ta má ještě odpornější smích než... um.
"Nikam nejedu," odfrkl jsem si. "Není mi dobře."
To však matku stejně neodradilo, stále mě propalovala pohledem a mé tvrzení o 'není mi dobře' se stávalo skutečností, zase jsem sebou cukl.
"Nedívej-"
"Jedeme."

Nasupeně jsem seděl v autě a mnul si prsty na svých odporných rukou, bílé jako stěna, jak jinak, celý jsem bílý. Zabručel jsem a zavrtěl se, nechci tam jet, nechci ho znovu vidět, nenávidím ho, nenávidím všechny a už mě to nebaví.
"Stalo se snad něco?" ozvala se. Na to jsem nic neřekl.
"Nerozumíš si s ním? Jste přeci stejně staří." Sama seš stará.
"Ach Yoongie, proč mi to děláš, víš že tě miluju, chci pro tebe jen to nejlepší, chci aby si byl normální, on ti přece pomůže, no ne?"
Poupravil jsem si čepici a pohled natočil k oknu, díval jsem se ven, na lidi, přírodu a... sklopil jsem hlavu a vydechl.
"Může za to on." dostal jsem ze sebe tiše a těžce, nejradši bych byl v posteli a mrtvej, nejlépe.
"Jimin? A to proč?" nechápala. Ach bože.
"On mě..." odmlčel jsem se, v tu chvíli jsem si vybavil jeho oči, tu fotku, kde se debilně usmívá a zazněl mi v hlavě i jeho idiotský smích, onen pocit se taky dostavil. Otevřel jsem ústa, abych pokračoval, ale nic z nich nevyšlo.
"On co?"
"On... n-nic." odsekl jsem koktavě a silně stiskl víčka k sobě, sakra už!
On mě má rád!
Nenávidím Parka Jimina!

•••
Shiteu 1000000%
ach bože já už... nemůžu xdd, to je tak 'krinč' 😂✴