No touch or sight |YoonMin|

↪3↩

Ležel jsem na své posteli, nemohl jsem spát, což pro mě byla novinka, nespánek, hrůza.
Povzdychl jsem si a posadil se, dle mého budíku byly dvě hodiny ráno, čas kdy spim jak zabitej, ale tomu tak teď není. Dnes je ten den, kdy mám jet k tomu 'doktorovi', nebo spíš k jeho synovci. Nechci tam, nepotřebuju pomoct... ne? Dokázal jsem přemýšlet hodně dlouho o takových kravinách, proto jsem kolem pátý zkoušel sebevraždu polštářem, z čehož nakonec vzniklo usnutí.

"Usměj se, zlatíčko."
Odfrkl jsem si a vzal si čepici, na to ze sebe matka dostala jen pouhé povzdechnutí a dál už mě nechala být, myslím že je jasný, že to je marný, já se usmívat nehodlám a už vůbec ne dnes. Zhluboka jsem se nadechl a zvedl hlavu, nikdo mě nesledoval, nacož jsem úlevně vydechl a vzal si batoh. Jsem nervózní?
Asi. Sakra.
Do batohu jsem hodil mobil, sluchátka, pití a peněženku s klíči. Hodil jsem to na záda a razil k autu, až teď mi dochází, že jdu nějak rychle, na to, že jedu zrovna tam...
Kupodivu cesta nebyla dlouhá, dokonce se mi zdálo, že matka jela až příliš rychle, pospíchala.
"Pomůže ti, Yoongi, uvidíš."
Prosím zabte mě někdo.

Matka s pouhým "Ahoj." odešla a mě tak nechala napospas těm odporným dveřím, kam teď musím nakráčet. Zastavil jsem se těsně před nima, nebudu kecat, ale v ten moment jsem plánoval útěk, prostě pryč, kde nejsou li-... dveře se otevřely.
Automaticky jsem odskočil a hlavu sklopil co nejvíce to šlo.
Viděl jsem jen boty toho 'doktora', nacož jsem vykulil oči.
"Ahoj, ty jsi Min Yoongi?" promluvil on, v tu chvíli jsem začal přemýšlet, kolik mu tak je, měl hlas jak... holka? No, něco mezi klukem a holkou.
Nepatrně jsem kývl hlavou, byl jsem sakra nervózní, docvaklo mi, že se na mě dívá.
"N-nedívej se... na mě." procedil jsem zkrz zuby a odstoupil ještě víc.
"A jo, promiň..  no tak pojď dál," podle hlasu jsem poznal, že se usmívá. S dlouhým povzdychem, a několika výdechy a nádechy jsem nakonec vešel. Moje kroky byly pomalé, nejisté a... ah bože, já chci do postele. Polkl jsem, když jsem se ocitl zase tam, kde jsem byl před tím, tři židle, víc toho nevidím.
"Um... posaď se." uchechtl se. Usedl jsem na stejnou židli, batoh si položil vedle sebe, upravil čepici a snažil se uklidnit, protože tady je někdo neznámý, člověk.
Zakroutil jsem hlavou a čekal, co bude dál, i když bych nejradši zase zdrhnul.

"Takže, asi bych se měl představit, jmenuju se Jimin, Park Jimin, je mi skoro stejně jako tobě, tak bychom si mohli rozumět," to těžko.
"Strýc mi o tobě řekl všechno potřebné... ale to je jedno." zase se zasmál. Odteď nesnáším jeho smích.
"Jak ti mám říkat?" zase jsem sebou cukl, nikdo mi neřekl, že budu muset mluvit! Dobře, ticho.
"Yoongi? Yoongie? Gi?" navrhoval, vážně mi řekl Yoongie?
"Tak jo, to necháme na jindy, začal bych asi tím, proč se teď klepeš." vykulil jsem oči a svůj zrak upnul na mou ruku, ten 'kluk' má pravdu, já se vážně klepu. Nejenže jsem se cítil trapně, ale taky jsem na sobě cítil jeho pohled.
"Protože se na mě díváš, nechci tady... být." konečně jsem ze sebe něco dostal, ale potom co mi došlo, co jsem řekl, jsem měl chuť se plácnout do čela.
"Aha," špitl. "Hele mám nápad, cítil by ses líp, kdybych se na tebe nemohl dívat?" zeptal se, zarazil jsem se, nechápal jsem co tím myslel.
"Huh?" zamračil jsem se, pohled jsem měl stále namířený na své ruce. Na své odporné ruce.
"Jakože, bych si zavázal oči... nemohl bych se na tebe dívat a cítil by ses líp, jen... asi zamknu..." na konci dodal svůj příšerný smích a zvedl se. Odsunul jsem se co nejdál, když prošel kolem mě.
Zamkl. Vážně zamkl.
Zase prošel kolem mě.
"Tak... počkej, pak ti dám vědět." řekl stoprocentně usměvavě a otevřel šuplík.
Vážně si ten debil chce zavázat oči?

••••
Nah... s touhle kapitolou nejsem vůbec spokojená >•<

Ale jinak děkuji za vaši aktivitu! Za votes a super komentáře!  ♥ Opravdu mi tím zvedáte náladu, děkuju moc ♥♥♥ ILYSM 💓