No touch or sight |YoonMin|

↪8↩

Mobil jsem hodil vedle sebe a odfrkl si, videochat, to těžko. Přehodil jsem si nohu přes nohu a úlevně vydechl, najednou se člověk cítí líp, když nikam nemusí, to je ono. Jsem líný, ale chytrý prase.
Nadzvedl jsem se a urovnal si polštář a jelikož tu nikdo není, projednou jsem si sundal svou čepici, vystavil jsem tak světu své vlasy. Ok, to je divný. Povzdychl jsem si a s odhozením čepice někam do prdele jsem si lehl a konečně zavřel oči.
Cejtim se skvěle. Nakonec jsem usnul, a doufal jsem, že na pěkně dlouho.

*Crrr*

*Crrr*

Vytřeštil jsem naštvaně oči, ten debilní zvonek, to máma nemá klíče nebo co?! Neochotně jsem se zvedl, pomalými kroky jsem se coural ke dveřím, matka stále zvonila, bože ona neví co jsou klíče?!
"Už jdu!" křikl jsem a vydechl, vzal jsem za kliku a pomalu, opatrně otevřel dveře.
"Ahoj!" no to si děláš-
Ihned jsem sklopil hlavu a začal zrychleně dýchat, přičemž jsem pomalu odstupoval ode dveří, třeštil jsem oči jako debil, nebyl jsem ani schopnej mu ty dveře zavřít před nosem. A už mi došlo, že tohle moje matka není. Je to on.
"Můžu dál?" optal se mile, nacož jsem nijak nereagoval a opatrně natáhl svou odpornou ruku za účelem ty dveře zavřít. Nepovedlo se. Selhal jsem. Sakra.
Jimin dveře zastavil svou nohou, což byl asi jediný moment, kdy jsem měl možnost někomu ublížit. Ah, kéž bych mu tu škaredou nohu přivřel-
Jimin vešel a dveře za sebou zavřel. To už jsem se rychle odplížil pryč a snažil se rozdýchat jeho přítomnost a opět ty jeho debilní oči, co jsem momentálně zase viděl před sebou. Nahh.

"Asi jsem tě překvapil, co?" zasmál se tím vážně skvělým smíchem, nacož jsem uraženě přikývl.
Nakonec jsem se po chvíli uklidnil a konečně ze sebe něco dostal.
"Co tu děláš, ti nestačí psychologický srazy?" zeptal jsem se hnusně a odfrkl si, přičemž jsem skenoval podlahu, stál jsem u schodů, on někde v kuchyni kus ode mě, teda aspoň myslím.
"Popravdě, chtěl jsem tě vidět, a taky jsem mluvil s tvou matkou, jestli nemůžu přijet, stejně nemám co dělat." chtěl mě vidět? Nasadil jsem nechápavý výraz a zakroutil hlavou. Matka, jak jinak.
"To nemáš žádný kámoše, který bys mohl otravo-"
 "Přesně." přerušil mě vážně, tak jsem radši zmlkl a pomalu se smířil s tím, že jeho kecům neuniknu ani dnes. Takže pokud to chápu dobře, dnešní sraz je u mě. Skvělý. Povzdychl jsem si a prohrábl si vlasy.
"Tak asi začnem, půjdem k tobě do pokoje?" změnil jak téma, tak i tón jeho debilního hlasu, s nechutí jsem kývl a na patě se otočil. Jestli se dotkne mé postele, nějak ho uškrtím.

Posadil jsem se na svou postel, on na židli naproti mě. Nervózně jsem vydechl a sáhl po čepici, která hned padla na mou hlavu, lepší.
"Yoongi, chci aby si mě vnímal jako přítele, dobře?"
"Huh?"
"Kamaráda," uchechtl se.
"Ne."
"Spolupracuj." zase se zasmál, nenávidím jeho smích. Protočil jsem očima a zavrtěl se, chci konec.
"Co patří mezi tvé koníčky, co tě baví?" padla otázka, nad kterou jsem dlouho nepřemýšlel, opatrně jsem zvedl hlavu, abych viděl, a svůj odporný prst namířil na klavír, stojící v rohu mého pokoje.
"Zahraješ mi?"
"Ne."
"Prosím,"
"Ne."
"Tak se nech obejmout."
"Cože?" vyprskl jsem nevěřícně, mám takový dojem, že mele kraviny. Pff.
"Teda... zahraj mi, prosím, bude to pak kratší."
Ani nevím, proč ho poslouchám, proč to vůbec dělám, mám snad nějaký důvod?
Právě teď se přemisťuju ke klavíru, abych tomu debilovi Jiminovi zahrál.
Proč to dělám?
Nesnáším ho, jeho smích, svou matku, lidi všeobecně, tak sakra.
Usedl jsem na stoličku a prsty lehce položil na klávesy. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Zhluboka jsem se nadechl, nervozita, spotil jsem se.
"Zahraj jak nejlépe umíš, Yoongie." zahihňal se. Zase jsem se nadechl, snažil jsem se jeho pohled ignorovat, to mi jde, ignor. Zavřel jsem oči, vyčistil mysl a začal hrát... doufám, že to k něčemu bude...

•••
*Oslavuje další shiteu*