No touch or sight |YoonMin|

↪26↩

"T-to..nech mě"sykl jsem a celej se napnul,dobře,teď se cejtim příšerně,nejenom že ten debil přede mnou umírá smíchy,ale já mám chuť se zvednout a vypadnout odtud rychlostí blesku,samozřejmě už se nevrátit. Kéž by. Onen prapodivný pocit mě během toho,co se celou místností ozýval jeho strašný smích,opustil a já pevně doufal,že už mě nenavštíví.
"Oh.. promiň,Gi"
hlesl,když se uklidnil,myslím,že jsem uražen. Pff. S povzdychem jsem se narovnal, poupravil si čepici a rukávy stáhl jako vždy až k prstům.
"Nenávidím tě"
"Já tě mi-..ehm,zpět..zpět k našemu..sezení"zakoktal se a vykulil oči,já ho se zájmem sledoval,teď budu ignorovat to,co málem řekl. Park Jimin je vážně idiot.
"Víš,tohle sezení je vlastně naše poslední"odmlčel se a sklopil hlavu. Nechápu.
"Jak poslední?"nechápal jsem a na židli si poposedl.
"Mám úkol,musím s tebou udělat nějaký větší pokrok,jinak budeš chodit jen k strýčkovi"zesmutněl, normálně by mi bylo jedno,co říkal,jak se cítí a další kraviny,ale k dědkovi za žádnou cenu chodit nebudu!
"To snad ne"
"Bohužel"
"Jakej pokrok má páprda na mysli?"zeptal jsem se s pohledem zapíchlým v jeho očích.
"Hele zas tak starej není"uchechtl se a uculil.
Nic jsem neřekl.
"Um..aby ses nebál doteků"

Naše poslední sezení.

"To se asi nezmění"pokrčim rameny a opřu se o židli,nah,chci domů.
"Ale Yoongie~..musíš se snažit a uvidíš,že to z-..".."Nevidím důvod"přerušil jsem ho a vydechl,teď vážně,já se nikoho dotýkat nebudu,k dědkovi chodit nebudu a tečka. Velká tečka.
"To je jedno,teď mi prosím řekni,čeho se bojíš,co se týče doteků"máchl rukou a zadíval se mi hluboce do očí,už se neusmíval.
"Je to hnusný,nelíbí se mi to a není mi to příjemný"odsekl jsem nepříjemně,jak rád bych teď ležel ve své posteli,zavřel bych oči a propadl spánku,žádný Jimin,matka,dědek, lidé, starosti, pohledy..doteky.
Hmm,smůla.
"Nebo jen nevíš,jaké to je"prohodil Jimin,nacož jsem nasadil podezřelý pohled a polkl.
"Vím"
"Né nevíš,"usmál se. "Zkusíme to"dořekl a zvedl se, pomalými kroky se ke mě přiblížil a já se cítil čímž dál tím víc nesvůj. Chci domů,domů.
"Natáhni ruku"pousmál se povzbudivě, vůbec to nepůsobilo povzbudivě,mělo to opačný efekt. Efekt?..nah.
Zakroutil jsem hlavou a s židlí se odsunul. Né.
"Tak zavři oči, Yoongie, věř mi,jen mi věř,přece  víš,že bych ti neublížil"řekl pomalu a klidně,mě zatím pohlcoval nepříjemný pocit a běhal mi mráz po zádech,v dáli vidím svůj záchvat. Skvělý.
Zavřel jsem oči, dýchání se hned zdálo obtížnější a můj hrudník divně pulzoval, teda- myslím,že to byl hrudník.
Natáhl jsem pomalu a opatrně ruku,cítil jsem,jak se mi třepají prsty,ach bože/ďáble,asi umřu. Všechno trvalo snad půlku století a mě pomalu začalo docházet,že to nebyl dobrý nápad. TOTÁLNĚ dokonale to nebyl dobrý nápad. V hlavě jsem si stále opakoval, ať jsem v klidu,nic se nemůže stát,sám nemůžu uvěřit tomu,co se právě chystám udělat. Proč to sakra vůbec dělám?! Jaký mám důvod? Že by snad Jimin?
To ne. To absolutně n-..

Moje myšlení ukončil jeden dotek, Jimin mi chytil ruku,celým mým tělem proběhla elektřina, ztuhl jsem a vytřeštil oči,naše pohledy se setkaly a mě se zastavil dech, pravděpodobně i srdce,jsem mrtvej? Asi.
Podíval jsem se na svou ruku,jenž se právě dotýká té jeho,až pak mi došlo,co dělám. A ono to začalo.

Tak moc tě nenávidím,Jimine....