No touch or sight |YoonMin|

↪6↩

Uběhlo několik minut, co jsem seděl na zemi jak nějaká troska. Když jsem se odhodlal se uklidnit, zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Nebyl tady, dveře byly otevřené dokořán a všude kolem vládlo ticho, příjemný ticho. Pomalu jsem se zvedl a oprášil, poupravil jsem si čepici a zhluboka se nadechl, batoh jsem si hodil na záda a ještě jednou se podíval kolem sebe, vzduch je čistý. Nejistě jsem se rozešel ke dveřím za účelem už odsaď konečně vypadnout, ale mou pozornost upoutal papír přilepený na nich. Povzdychl jsem si a vzal ho, došlo mi, že je to pro mě, protože tam bylo tučně napsaný moje jméno.

Yoongie

Yoongie, ah bože. Strčil jsem to do batohu a už konečně kráčel co nejdál od tohohle domu, nejradši bych se sem už nikdy... nikdy nevrátil. Jenže já přece nejsem normální, že matko?

Doma jsem se bez jakéhokoliv slova či pozdravu doplazil do svého pokoje a zamkl se tam. Batoh jsem hodil vedle postele a sám do ní padl a úlevně si vydechl. Je konec. Musel jsem se nad tím v duchu usmát, jinak ne, neusmívám se. Dokonce mi už nebylo ani tak blbě, sice jsem na sobě stále cítil ten jeho dotek. Dotek, bože celý jsem se otřepal. S nádechem a výdechem jsem si sedl a pohled upřel na svůj batoh. S otráveným hlasem jsem si zanadával a natáhl se pro něj, tolik námahy kvůli debilnímu kousku papíru, nah.
Vzal jsem onu věc do rukou, pořádně se usadil na své posteli a začal, sic nerad, číst.

Yoongie ~

Omlouvám se ti, moc... nechtěl jsem se tě dotknout, omylem jsem do tebe drknul... odpusť. Nebuď na mě naštvaný, tvá reakce mě také vyděsila, mrzí mě to. Budu opatrnější.

Každopádně, další návštěva by se snad mohla vydařit, dlouho jsem o tom přemýšlel, takže už to konečně mám. Přijď ve stejný čas přesně za týden, budu tě čekat.

Kdyby něco, nějaký otázky, nebo si snad budeš chtít jen promluvit, zacož bych byl moc rád ^^
Tady máš mé číslo
- 732 414 126

Ještě jednou promiň :(

Jimin

Zabručel jsem, 'dopis' zmuchlal do koule a hodil ho na stůl, kde byl nečekaně bordel. Povzdychl jsem si a zase padl do peřin, tenhle den byl otřesnej.

Týden k mému neštěstí běžel jak voda, drtivou většinu času jsem trávil v posteli, zamklej u sebe v pokoji. Moje nálada byla na zabíjení, nejradši bych zabil každýho, koho bych potkal. Nesnáším všechno co se hýbe a sleduje mě to. Sakra.
A ještě k tomu jsem se vůbec nevyspal.

A bylo to tu, dnes jsem tam měl zase nakráčet. Jenže já nechtěl, matka jela do práce a já byl po dlouhé době na dýl sám doma. Nehlídala mě, zacož jsem byl tak rád, ALE furt jsem musel k Jiminovi. Bože má tak odporné jméno. Nasadil jsem znechucenej výraz a dobelhal se až ke stolu, kde jsem sáhl po papírový kouli a rozbalil ji, do rukou jsem uchopil mobil a udělal tu největší blbost co jsem mohl.

Napsal jsem mu.

Volat mu nebudu, nejsem debil.

14:08
Já: seš tady?

Jimin píše...

•••
Příští kapitola bude jen kratší texting, doufám že nevadí :/ ♥💦