No touch or sight |YoonMin|

↪10↩

Já jsem začal brečet.

Párkrát jsem tiše popotáhl a... co teď?
"Dobře." zareagoval jsem tiše a bez emocí, pomalu se zvedl, vzal si batoh, setřel slzy a pomalým krokem jsem se rozešel ke dveřím. Co to proboha teď dělám?!
"Dobře, Min Yoongi." vzlykl jsem a hned na to otevřel dveře a vyběhl pryč.

Co to děláš!

Proboha proč? Otoč se a běž zpátky!

To si říkáš psycholog?

Nebreč... bože.

Jen co jsem opustil jejich dům, docupital jsem k autu a nasedl do něj. Musel jsem se vydýchat a vstřebat to, co se právě stalo. Vážně jsem utekl a on rozbrečel mě? Jsem psycholog na prd.
Ještě jednou jsem si rukávem setřel slzy a trhaně vydechl. Nevím proč, ale ta slova co řekl tak bolí. Tak moc bolí.
Kvůli mě, jen kvůli mě není šťastný? Já jsem mu jakože... zkazil život?
Proboha.
Do očí se mi vkradly další a další slzy, nakonec jsem zakroutil hlavou a při snaze nemyslet na to, co se právě stalo, jsem se rozjel pryč. On nemá rád můj smích, ne... on ho nenávidí. Odteď už se smát nebudu.

✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴
POHLED YOONGIHO
✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴✴

Seděl jsem na posteli a mlčky pozoroval dveře, kterými před chvílí vyběhl. Vážně brečel?
Vydechl jsem a na posteli se přemístil k polštáři, položil jsem na něj hlavu a zavřel oči.
Jimin se kvůli mě rozbrečel. Odfrkl jsem si, no někdo mu to musel říct, má vážně příšerný smích, on sám je... debil. Příšerný debil. Jo.
Ale byl jsem rád, že už je konec, mám na další týden klid, zase můžu být sám. Sám ve svém pokoji...

Uběhlo pár dnů, nic se nezměnilo, asi jen to, že matka trávila víc času v práci, to je asi všechno.
"Yoongie?" ozval se ten její strašný hlas, nacož jsem zabručel.
"Ukliď si tady, večer budeme mít návštěvu, tak... ať to tady nevypadá takhle, děkuju." odmlčela se, asi čekala na odpověď.
"Ahoj!" houkla a už jsem slyšel jen bouchnutí dveří. Protáhl jsem se a zadíval se na hodiny, mám do jejího příchodu čas ještě... Uh... asi pět hodin. S povzdychem jsem se zvedl a doplazil se ke dveřím, za účelem si jít pro pití, nevím co budu dělat.
Když jsem se vrátil s vodou, položil jsem skleničku na stolek vedle své postele a zase si na ní sedl. Hmmm.
Nakonec jsem stejně usnul.

Se zívnutím jsem oči otevřel a promnul si je, tentokrát mi hodiny sdělovaly, že už mám jen hodinu a půl, takže je asi čas začít uklízet, páč tu je bordel, což uznám i já, a to je co říct.
S protáhlým výdechem jsem se opět zvedl a začal po zemi sbírat vše, co jsem našel. Většina z toho bylo stejně jen oblečení, co jsem následně hodil do skříně a tadá, nikdo nic netušit. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Nebo opačně? Nah.
Netrvalo dlouho, i když to byla věčnost, a já měl podlahu jakž takž čistou. Ustlal jsem si tedy postel.
Ach ten pohled, ta postel je tak pěkná. I přes nutkání si tam lehnout jsem se stejně otočil a dobelhal se ke stolu, kde byla horda papírů a pár zmuchlaných koulí, co sem občas hodím. Rozdělal jsem je, na jedné byla moje matka, to jsem hned roztrhal a hodil do koše. Na druhém byly nějaký čmáranice, asi jsem se nudil.
Postupně jsem takhle uklízel celý stůl, až jsem narazil na poslední papír, co ležel pod tou hromadou. Úlevně jsem vydechl, už to mám vlastně za sebou.
Vzal jsem onu věc do rukou a papír otočil k sobě. A...

Sakra.

Nebyl to jen tak nějaký papír, byl tam totiž Jimin, ta fotka, kterou mi chtěl ukázat...

Díval jsem se mu do očí.

Proč... mám takový divný pocit?

Že bych se cítil... provinile?

No v žádném případě!

••••
Já nechci do školy~~