No touch or sight |YoonMin|

↪5↩

Hlavu sklopenou, mnu si prsty a čekám, co bude dál, marně prosím ďábla, aby byl konec téhle šarády, jenže ne, nejenom že tu musim sedět jak debil, ale ještě mám něco vykládat dalšímu debilovi? Vážně?
"Yoongi, jen mi o sobě něco řekni, nemáš důvod být nervózní." řekl MILE a zasmál se svým příšerným smíchem, který tak moc nesnáším, a to tu jsem první den. Skvělý, kolikrát sem ještě bu-... "Mám si zas zavázat oči?" přerušil mé hluboké myšlení, nacož jsem pokrčil rameny, bože... ať mi dá pokoj.
"Máš na výběr, buďto si budeme jen povídat, nebo zkusíme i něco víc." řekl. Furt mi hlasem připomíná holku. Heh. Zase jsem jen pokrčil rameny, chci domů.
"Pak můžeš jít, když si vybereš a zkusíme to." to už mě zaujalo, hned jsem před sebou viděl svou postel, cukl jsem sebou a kývl hlavou, na to se ozvalo uchechtnutí. Pff.
"Tak jo, nechceš mi o sobě teda něco říct? Jak to máš s rodinou, školou, přáteli..."
povzdychl si. Přáteli...
Jelikož jsem byl tak trochu motivován, odpověděl jsem celkem rychle, ať už můžu jít domů~
"Nemám přátele, měl jsem domácí školu, nemám otce a nesnáším svou matku." vychrlil jsem ze sebe a s pohledem zabodlým v zemi jsem se zvedl, už jsem si bral batoh, jakože půjdu, ale...
"Počkej počkej... Gi, to není všechno, jsem rád, že si odpověděl... haha." začal se smát, poměrně nahlas, když nad tím tak přemýšlím, cítím se uraženě. Odfrkl jsem si a sedl si, přičemž jsem si urovnal čepici.
Když se uklidnil a místností už nebyl slyšet jeho vážně skvělej smích, nadechl se a pokračoval... bohužel.
"Proč nemáš přátele?" optal se už klidně. Postel, musím domů.
"Ne-nechci je, nepotřebuju je." zakoktal jsem se, opět jsem na sobě cítil jeho pohled, nacož jsem se zamračil a trhaně vydechl.
"Nedívej se na mě." sykl jsem tiše.
"Jo... promiň, já si ale nemůžu pomoct," uchechtl se nervózně, zarazil jsem se. Jak nemůže pomoct?
Nasadil jsem nechápavý výraz, ale to už se ptal dál.
"Jak dlouho už máš tyhle... problémy?" zněl nervózně.
"Od jedenácti." vydechl jsem do prázdna, mám tak odporný ruce.
"Kdy ti zemřel otec?" trochu osobní otázka, ne?
"V jedenácti, už... m-můžu jít?" rukávy až u prstů, není mi dobře.
"No... dobře, ale příště tu budeš dýl, moc jsme toho neprob-..." dál jsem neposlouchal, automaticky jsem se zvedl, vzal batoh a běžel ke dveřím, vzal jsem za kliku a..."sakra."
Hmmm, idiot.
"Yoongi, to tu tak moc nechceš být?" zesmutněl.
"Ne." zavrčel jsem a stále tahal za již zmíněnou kliku. "Odemkni."
"Dobře." začal jsem si všímat, že je... smutný? Né, nevšiml jsem si ničeho.
Povzdychl jsem si a čekal, tak moc chci domů, dál od něj, od všech.
Najednou jsem něco cítil na své ruce, něco se o mě... NE. NE. NE!
On stál vedle mě, jak jsem ti toho nemohl všimnout? Ihned jsem odskočil, až jsem spadl na zem, z bolestného syknutí se staly vzlyky, zase jsem panikařil, stál tak blízko, ze strachu, vlastně jsem nevnímal, jsem se podíval před sebe, na něj.
Blonďaté vlasy, na tváři vystrašený výraz, pomalu se přibližoval, natahoval ke mě ruku, to už jsem nezvládl, cukl jsem sebou a odsunoval se co nejdál to šlo, křečovitě jsem zavřel oči a držel je u sebe. Když jsem zády narazil do zdi, už mi tekly slzy a já křičel...
"Yoongie, prosím klid!" taky panikařil. Nevěděl jsem co dělat. Kolena jsem si přitáhl k bradě, hlavu zabořil do nich a začal vzlykat, celý jsem se klepal. Moje mysl byla mimo a bylo mi tak špatně... z jediného doteku a blízkosti toho člověka.

•••
>\\<