No touch or sight |YoonMin|

↪2↩

"Tady se posaď." špitla matka, přičemž poukázala na starou lavici, nespí tam nějakej bezďák? Povzdychl jsem si a udělal tak, jak řekla.
Mezitím matka zaklepala na ještě hůř vypadající dveře, zmocnil se mě strach, že mě někdo uvidí, celej jsem se oklepal.

A bylo to tu, dveře se otevřely, automaticky jsem hlavu svěsil co nejvíce to šlo, pro jistotu jsem zavřel oči a napnul se. Ať už to skončí~
"Dobrý den, těší mě, paní Min," má odporný hlas, k němu nejdu.
"Takže to je on, Min Yoongi?" ne asi.
Dál už jsem neposlouchal, nejen že měl ještě horší hlas jak moje matka, ale taky jsem na sobě cítil dva pohledy, ti idioti se na mě dívají. Stuhl jsem snad ještě víc, zas to bylo taky,  zhoršilo se mi dýchání.
Pomo-... nepotřebuju pomoct. Nespokojeně jsem vydechl a snažil se uklidnit.
Pootevřel jsem jedno oko, mohl jsem si všimnout, že jsem na chodbě sám, můžu utéct, ale když jsem si uvědomil, že dveře, odkud ten týpek vyšel jsou otevřené, došlo mi to. Proto jsem se s dalším povzdychem zvednul a s batohem v ruce jsem se doplazil dál, prošel jsem bránou pekla. To by mi vlastně ani nevadilo.
Zavřel jsem dveře a pokračoval dál, prohlížel jsem si své okolí, ale jen co jsem došel do další místnosti, kde seděla má matka a před ní 'doktor', cukl jsem sebou a sklopil hlavu, zabijte mě.
"Neboj, Yoongi, nedívám se na tebe." uchechtl se, nacož jsem si odfrkl a šel se pomalu posadit vedle matky. Cítil jsem se blbě, potil jsem a to všechno kvůli panu 'cool' doktorovi.
A začlo to.

"Víte, paní Min, naskytlo se pár problémů, které si musím vyřešit, nějakou dobu tady nebudu," odmlčel se. Vykulil jsem oči, díval se na mě.
"Ale mám tady synovce, učí se tu a práci psychologa zvládá přímo skvěle, proto navrhuji, pokud vám to nebude vadit, že by váš syn mohl chodit k němu, myslím, že mu pomůže, co vy na to?" nevím ani proč, ale až teď jsem si uvědomil, že jsem až moc blízko matky, proto jsem se odsunul a srovnal si čepici, pohled jsem měl stále zaměřený na své boty.
"Ovšem že to nevadí!" vyhrkla matka, poznal jsem, že se usmívá. Tss.
"Dobře, s vámi jsem už mluvil, už to nebude tedy potřeba, ale ty, Yoongi..." pohled upřel na mě a já debil zrovna zvedl hlavu, cukl jsem sebou a i s židlí se otočil, moje tělo pohltila panika a já začal zrychleně dýchat.
"Dám ti nabídku, buďto začneme dnes, budeš mluvit se mnou, nebo až příští týden, to už tu nebudu." on snad chce, abych mluvil.
Začal jsem si mnout prsty a surově si kousat ret, to je novinka.
"Myslím, že až příště, pane doktore." promluvila má matka, nacož jsem si úlevně oddychl.
"Tak dobře, příští týden ve stejnou dobu, nashl-..." už jsem ho neposlouchal a hned vyběhl ze dveří, sám jsem se divil, že vůbec běžím, ale bylo to nutný. Opět jsem si sedl na tu hromadu v podobě lavice a pořádně se zhluboka nadechl, cítil jsem se líp, nikdo mě nesledoval a momentálně jsem byl sám. Několikrát jsem si poupravil čepici a potom se pořádně uklidnil. To už vycházela matka, jedeme domů.

••••
Nah to je hrůza >\\<
Každopádně příští kapitolka by snad mohla být better :// (snad) xd.