No touch or sight |YoonMin|

↪4↩

"Tak jo, mám to" uchechtl se... jak mu budu říkat?
Dobře, ještě jednou. Když zazněl jeho příšerný smích, už seděl naproti mě, opatrně jsem zvedl hlavu a podíval se na něj.

Uh..

Ten debil si vážně zavázal oči.
Zhluboka jsem se nadechl a ještě chvíli ho pozoroval, seděl stejně jako já nehybně a mlčky.
"Yoongie, můžu mít takovou otázku?" zeptal se s úsměvem, nacož jsem sklopil hlavu a nasadil znechucenej výraz. Yoongie? Vážně?~
"Hmm,"
"Nezabiješ mě, že ne?" cože-
"... měl bych?" nechci nic říkat, ale jestli si vážně mys-"Dobře, tak začneme." přerušil mé myšlenky a na židli se trochu posunul, nevím jaký byl účel. Vlastně ani nevím, proč se ptal na tohle, to fakt vypadám jak nějaký psychopat co zabíjí lidi? Možná.
"Z čeho máš největší strach, Yoongi?" Hmm.
Zamyslel jsem se, né že bych mu chtěl odpovídat, ale... proč ne.
"... nevím." i po náročném přemýšlení a vymýšlení odpovědi jsem to prostě nezvládl.
"Nevíš?" podivil se.
"N-ne," bože proč koktám. Poupravil jsem si čepici a opět se nadechl a vydechl.
"Yoongi, spolupracuj, prosím." nestačil jsem ani zaregistrovat to, že si sundal šátek, sledoval jsem své ruce, mnul jsem si prsty a hlavou jsem byl v posteli, chci jít domů. Nevím proč moje matka nepochopí, že pomoc nepotřebuju, prostě nesnesu pohledy a doteky lidí, tak co? Nerad chodím mezi lidi, nechodím moc ven, jsem zalezlý v posteli, odřízlý od společnosti... tak... bože ticho.
"Podívej se na mě." řekl najednou, cukl jsem sebou a vykulil oči.
"Ne." sykl jsem a začal těžce dýchat. Sakra.
"Já se na tebe nebudu dívat, jen si mě prohlédni, nic víc." pokračoval. Kam tohle vůbec vede?
"F-fajn." vydechl jsem, cítil jsem jak se mé oči naplňují slzami. Nechci před ním brečet, ale...  podívat se na něj?
Pomalu, ale fakt pomalu, jsem zvedal hlavu a nakonec pohled namířil na něj, seděl tam furt nehybně, očima kmital po podlaze. Sjel jsem ho od hlavy až k patě, kupodivu to nebylo tak hrozný, všiml jsem si i malého úsměvu, který se mu vytvořil na rtech. Stačí.
"Hotovo." odfrkl jsem si a dlouze vydechl přebytečný kyslík. Že bych šel domů?
"Výborně, teď si tě prohlídnu já, kdyby něco, řekni, nemáš se čeho bát, nic ti neudělám." mluvil pomalu a docela zřetelně, vážně se teď cejtim jak nějaký blázen, co to nemá v hlavě v pořádku. Pche.
Nepatrně jsem přikývl.
Chvíli se nic nedělo, seděl jsem a snažil se dýchat, zrak jsem měl zapíchlý v kolenou. Nic.
"Jak se cítíš?" optal se.
"Normálně,... trochu divně, ale jinak v pohodě." odpověděl jsem bez koktání, nacož se ozval potlesk.
"Jde to nějak rychle, zatím to vypadá dobře, teď se na mě podívej znovu." i když to bylo proti srsti, udělal jsem to, podíval jsem se na něj- a to jsem neměl dělat. Naše pohledy se střetly,  zpanikařil jsem.
Cukl jsem sebou a celý se otočil, v tu chvíli jsem před sebou viděl ty jeho oči. Začaly mi téct slzy, nevnímal jsem jeho slova, pokud teda něco řekl, a vstal jsem, šel jsem hned ke dveřím a čapl kliku. Jdu domů.
Jenže... on zamkl.
Zamkl.
Ten kretén zamkl.
"O-odemkni." vzlykl jsem.
Nevím proč jsem se rozbrečel, byl to sice jen pohled, dokonce jeden, ale... bylo to jiný. Ty oči furt vidím.
"Yoongi, prosím klid, uklidni se, omlouvám se... sedni si, prosím... já nechtěl-" z jeho hlasu, který jsem vnímal, zněla panika, měl jsem panikařit já, ne on. Pomalu jsem se otočil a usadil se na svou židli, zády k němu. Po chvíli jsem se uklidnil, ale jít domů jsem chtěl pořád. Pryč od něj, pryč od všech.
"Promiň, Yoongi, já vážně nechtěl, šlo to tak hladce... omlouvám se." zněl smutně, ale to mi bylo jedno. Chci domů a tečka.
"Hmm"
"Nechceš mi... o sobě něco říct? Pomůže to." změnil téma, změnil i tón jeho debilního hlasu. Se sklopenou hlavou jsem se i s židlí otočil, uklidnil dech a pokýval hlavou.

•••
Shiteu *sad*
Tak... snad se líbí, ale bojím se, že to je vážně strašný... a to je jen začátek xp

♥💦✌-u další kapitoly 🚩