Jako každý den mi vedle ucha začal vyřvávat budík a já sebou trhla. Nesnáším ranní vstávání, nesnáším školu, nesnáším téměř vše. Pravou rukou jsem praštila do budíku a zalezla si pod peřinu. Tak moc chci spát, ale nejde to. Jak se jednou vzbudím, už neusnu. Pomalu jsem otevřela oči, přehoupla nohy přes okraj postele a popošla k oknu. Odhrnula jsem závěsy a sykla bolestí, jak mi do očí uhodilo slunce. Ještě že je poslední týden školy, a pak hurá na prázdniny!
„Ještě kdybys něco na prázdniny měla naplánovaný, Clary," řekla jsem si v duchu.
Když už takhle o sobě mluvím, možná bych se mohla trochu „definovat". Jmenuji se Clary Jackson a ano, opravdu své jméno nemám ráda. Údajně jsem ještě pokřtěná, ale své druhé jméno jsem nikdy vědět nechtěla. Bůh ví, co to je. Taky mi nějak nedochází, proč jsem vůbec pokřtěná, když u nás doma není nikdo věřící?! Ale co už. Jmenuji se tedy Clary a je mi čerstvě 17. O svém vzhledu nerada mluvím, ale pro jednou mě to nezabije. Jsem neuvěřitelně zakrslá. Měřím JEN 165 cm a nedosáhnu u nás doma skoro na nic. Moje mamka je vysoká a starší sestra stejně tak. Proč musím být zrovna já ta nejmenší?! No co, někdo musí nést břemeno „černé ovce rodiny".
Moje sestra Juliet je krásná, štíhlá a vysoká brunetka a neustále mi říká, ať na sebe aspoň oblečením upozorním, když už nejsem jedna z nejvyšších. Za to bych jí jednu vrazila. Mám tmavě hnědé oči a delší černé vlasy, které se ani hřebenem nedají zkrotit a rozhodně o sobě netvrdím, že jsem štíhlá. To ani ve snu. Jsem tuctová holka, jež chodí neustále v černém. Nic jiného na sebe nevezmu.
Už oblečení vypovídá o mém hudebním vkusu. Za ten vděčím svému nejlepšímu a jedinému kamarádovi Benovi, který si jede styl emo. Ve škole ho nikdo nemá rád a většinou je šikanován. Od doby, co jsme se poznali, vlastně ani nevím, jak jsme se poznali, se o něj ostatní přestali zajímat. To on mě naučil poslouchat skupiny/kapely typu Black Veil Brides, Asking Alexandria, My Chemical Romance, Bring me the horizon a několik dalších. Díky jemu jsem se nepokusila tenhle nehostinný a krutý svět opustit. Písničky od Black Veil Brides mě vytáhly z depresí, které jsem měla posledních 6-7 měsíců, a od té doby jsou BVB moji nejoblíbenější.
Odešla jsem od okna a zamířila si to rovnou do koupelny. Cestou jsem se úspěšně vyhnula zrcadlu, abych si nekazila den hned, co se vzbudím. Z kelímku na umyvadle jsem vzala kartáček s pastou a vyčistila si zuby. Poté jsem ze skříňky vyndala hřeben a konečně se dokopala k zrcadlu. „Proboha!" vypadlo ze mě. Vlasy jsem dnes měla všude kolem hlavy, trčely do všech stran. Lidi, kteří si tupírují vlasy, by mi mohli závidět. Křečovitě jsem sevřela hřeben a pustila se do česání.
Asi po deseti minutách se mi podařilo svou hřívu zkrotit. Pomalu jsem se došoupala zpátky do pokoje ke skříni. Chvilku jsem do ní hleděla a nakonec si jako vždy vybrala černé roztrhané džíny, černé tílko s nápisem set the world on fire a vyrazila do kuchyně na snídani.
„Dobré ráno, Clary," řekla mamka. „Dobré mami."
„Na stole máš čaj a cornflaky, já musím do práce a Juliet ještě spí. Dnes má v práci volno." Chtěla jsem se zeptat, v kolik se vrátí, ale to už mamka za sebou zavírala vchodové dveře. Skvělý. Rychle jsem do sebe naházela snídani, vrátila se do pokoje pro mobil, sluchátka a batoh, v předsíni jsem přes sebe hodila černou koženou bundu a utíkala na autobus.
Na zastávce na mě čekal Ben. Jakmile mě uviděl, rozlil se mu na tváři usměv. Doběhla jsem k němu a padla mu kolem krku.
„Ahoj Bene!" zakřičela jsem mu do ucha. Trochu sebou trhl a začal se smát. „No nazdar, Clary," odpověděl pobaveně. Chvíli jsme si povídali a do pěti minut přijel autobus. Nastoupili jsme a cpali se na zadní sedačky. Je to takový náš rituál - sedíme tam pokaždé se sluchátky v uších a pozorujeme krajinu.
