Flashback:
V tu chvíli mi začala hrát In the End, volal mi Ben.
„Já tě asi zabiju, Clary. Už jsem myslel, že tě nikam nepustí!"
„Neboj se, je to v pohodě. Nejdřív jsem se pohádala se sestrou, pak přišla mamka a omlouvala se mi, ani nevím proč, ale dovolila mi jít. Zítra po škole půjdeme pro lístky!"
Konec flashbacku
Druhý den ráno jsem byla vzhůru dřív, než stihl zazvonit budík. Večer jsem nemohla ani usnout, jak jsem se těšila, a musím říct, že jsem se i přes nedostatek spánku vyspala docela dobře. I vlasy byly poněkud normální.
Skočila jsem do koupelny, udělala ranní hygienu, nasnídala se, oblékla a šla na autobus. S Benem jsme celou cestu probírali koncert a veškeré přípravy. Těšili jsme se jako malé děti. Ve škole na nás zase měli ostatní nějaké připomínky, ale nám to bylo jedno. Měli jsme na práci daleko důležitější věci.
Během angličtiny, kdy jsme koukali na film, si pro mě přišla ředitelka, že by si se mnou ráda promluvila. Ben se na mě vyplašeně podíval, ale já ho uklidnila rychlým pousmáním. Bylo mi jasné, že mi chce říct to, co mi včera vykládala mamka, a tak jsem šla poslušně za dveře. Po cestě si mě několik barbie girls přeměřovalo pohledem a pár kluků se dokonce smálo tomu, že si šlapu na tkaničky.
Ředitelka si mě odvedla do ředitelny a spustila výchovný a ustaraný monolog, na jehož konci mi poděkovala, že se bavím s Benem a podporuji ho, když ho ostatní nemají rádi. Čekala jsem, že tam budu dlouho, ale do třídy jsem se vrátila po patnácti minutách a s úsměvem na rtech. Ben se na mě culil, sotva jsem otevřela dveře, a já si nemohla pomoct a začala se smát nahlas. Samozřejmě si to třída vyložila jako nehorázný trapas a nakonec se mi všichni pošklebovali. Ben jen protočil očima a poplácal na židli vedle sebe. Poslušně jsem si sedla a úspěšně ignorovala zbytek dne.
Po škole jsme zamířili do centra k aréně, abychom si koupili lístky. Doufala jsem, že seženeme ještě nějaké vpředu, abych na kluky viděla. Jsem přece jen malinká a Ben se svými 180 cm výšky mi moc nepomáhá.
V jednu hodinu jsme přešlapovali před arénou a čekali, až otevřou po polední pauze. Byla jsem nervózní. Co když už lístky mít nebudou, co když budou mít poslední jeden? Kdo z nás tam půjde? Samozřejmě by šel Ben, poslouchá BVB déle než já, ale mě zase vyhrabaly jejich písně z depresí. Argh, tyhle myšlenky mě jednou položí.
Konečně přišel jeden chlápek a odemkl dveře. Ben se s ním pozdravil a táhl mě za sebou. Rozhlížela jsem se všude kolem, abych na koncertě věděla, kam jít. Ben si to zamířil rovnou k pokladně.
„Ahoj Charlie! Dlouho jsme se neviděli," řekl Ben. Zůstala jsem stát opodál, a tak jsem na Charlieho neviděla. Chvíli se spolu bavili, poté ke mně Ben přišel a dal mi do ruky lístek. Byl do první řady. V tu chvíli jsem ztratila slova a jen zírala. Ben se mi začal smát, i když to vůbec nebylo vtipné. Jen tak mi prostě dá do ruky lístek do první řady a nic? S ním to nic neudělá?
„Bene? J-jak jsi to sehnal?" Ben kývnul hlavou směrem k Charliemu, který mi zamával. Také jsem mu pokynula rukou, ale to už mě Ben táhl ven.
„Clary, ber to jako dodatečný dárek k narozeninám," řekl a dal mi pusu na tvář. „Děkuju, Bene, ale tohle nemůžu přijmout. To ti musím zaplatit!" Ben jen protočil očima a vedl mě dál na zastávku. Vyhodil mě z autobusu před naším domem a řekl, že mi večer zavolá.
I když nastal čas ulehnout, byla jsem stále mimo. Mamka si toho zřejmě všimla, proto na mě moc nemluvila a Juliet? Ta se se mnou od včerejší hádky nebavila vůbec.
