CC:
Přiblížila se pátá hodina odpolední a my se s klukama vydali za Andym do nemocnice. Clary s námi dnes nejela, a proto jsem se zase ujal řízení. No jo, měl jsem zakázáno řídit, když s námi byla ona. Kluci by ji prý nechtěli mít na svědomí, kdybych čirou náhodou někdy nějakou zatáčku nevybral, ale to v mém případě nehrozí. Jsem skvělý řidič!
Když jsme dorazili na místo, vykročili jsme i s dvěma taškami kupředu. Měli jsme plán a doufali, že Clary rozveselí. Už to nebyla tak usměvavá a stále dobře naladěná holka, jako když byla u nás ve vile. Poslední dobou vypadala smutně, unaveně, vystrašeně a kdo ví co ještě. Bylo nám jí líto a snažili jsme se ji přivést na jiné myšlenky, ale ona se odstěhovala z vily zpět domů a nám nezbylo nic jiného, než ji každý večer volat a ptát se, jestli si něco neudělala a jestli je v pořádku. Vždycky zní vypadlo maximálně „Nic se mi nestalo“ a „Jo, jsem v poho“.
„Myslíte, že nám to vyjde?“, zeptal jsem se nejistě. „Musí to vyjít, ale kdo by dokázal odolat našim přesvědčovacím schopnostem?“, řekl Jake a šibalsky se usmál na kolemjdoucí sestru. „No to máš sice pravdu, ale co když se něco stane?“, nedal jsem se. „Nic se nestane, pokud nebudeš řídit, CC!“, rýpnul si Ash. „Ale Clary s náma nejede! Takže budu řídit!“, dupnul jsem si. „Ne, nebudeš řídit. Rozšiřuji tvůj zákaz o nemocného Andyho, CC.“ „Co to kecáš, Ashi? Jak rozšiřuješ…cože?“, řekl jsem a podrbal se na hlavě. Opravdu jsem ho nějak nepochopil. „Prostě nebudeš řídit, když s náma pojede Clary a když povezeme nemocnýho Andyho, jo?“, objasnil a mně najednou svitlo v hlavě.
Na pokoj 58 jsme došli asi deset minut před koncem návštěvních hodin. U Andyho postele stála postarší doktorka a prohlížela si jeho kartu. „Tak to vypadá, že se nám rychle uzdravujete, pane Biersack. Vypadá to s vámi mnohem lépe.“ „To se nám hodí! Chceme si maroda odvést domů!“, křikl Jinxx, až doktorka leknutím zavrávorala a rukou si zakryla ústa. „Co to je za způsoby?! Takhle vtrhnout a ani nezaklepat!“, prskla rozzlobeně. „ To je normální, paní doktorko. Nebojte se, to je moje druhá rodina.“, řekl Andy s pobaveným úsměvem na rtech. „Ta dnešní mládež, tss.“, odfrkla si. Jen jsem si ji změřil pohledem a vydal se s taškami a Jakeem k Andyho provizorní skříni. Otevřeli jsme dveře a jali se vyhazovat všechno oblečení a všemožné zbytečnosti, které si Andy poručil přivést. Stejně z toho skoro nic nepoužil. „Mohu se zeptat, co to děláte? Pokud chcete oblečení odvést k vyprání, zde v nemocnici je možnost nechat prádlo vyprat, samozřejmě za symbolický poplatek.“, řekla a opatrně nakukovala do tašek, které se začaly nebezpečně napínat ve švech. To si vážně musel brát tolik hadrů?! „Nechceme ty věci prát. My si Andyho bereme domů.“, řekl Ash klidně. „Berete domů?! Já vám nic takového nedovolila!“, remcala doktorka a já si říkal, jak nepříjemná baba to je. „Ale my se nebudeme ptát vás, ale doktora Smithe.“, procedil ledově Ash. „Byla byste tak laskavá a došla pro něj?“, řekl o něco mileji Jinxx. Doktorka jen zlostně scvakla čelisti a odkráčela pryč.
Další půlhodinu jsme dobalovali a přemlouvali doktora, aby Andyho propustil. Jakmile jsme asi po sté slíbili, že se o něj doma budeme pečlivě starat, propustil nás s ustaraným výrazem ve tváři. „Konečně domů“, vypustil ze sebe Andy a opřel se o berle, které mu dali.
Podařilo se nám vměstnat se do menšího auta, protože jsem se jednoho dne vrátil s lehce pomačkanou dodávkou (Za to jsem fakt nemohl!! Jsem skvělý řidič!) a rozjeli jsme se směrem ke Claryinu domu. Andy ji chtěl překvapit a my s jeho nápadem souhlasili. Sešlápl jsem brzdu a se všemi to nečekaně škublo vpřed. Andy vystoupil a pomalu se belhal k jednopatrovému rodinnému domku. Přede dveřmi se zastavil a naklonil se ke garáži. Vypadalo to, že něco poslouchá, a tak jsem stáhl okýnko na straně spolujezdce a vyklonil se přes Ashe. „Tyvole, CC. Musel sis kleknout zrovna na mě?!“, zanadával a jeho tělo se otřáslo smíchy. „Co se děje, Andy?“, houkl směrem k němu Jake, který si také stáhl okénko. „Někdo hraje na klavír, slyšíte to?“, odpověděl. Zaposlouchali jsme se a opravdu. Byl slyšet nějaký zvuk, který by klidně mohl patřit ke klavíru. „Jdeš se tam podívat?“, zakřičel mi Ash do trika a praštil mě do boku. Vrátil jsem se teda zpět na sedadlo řidiče a viděl, jak Andy místo odpovědi jde do garáže. Když nám zmizel z očí, rozjel jsem se domů. Až bude chtít, dokáže si sjednat odvoz. Teď stejně bude až do noci u Clary.
