Asi se zase vrátím ke svým milovaným flashbackům, abyste věděli, co se stalo v předcházející kapitole, když je budu vydávat po delších pauzách. :)
Flashback:
Ihned jsem se v předsíni svezla na zem a rozplakala se a Andy? Ten nejspíš zůstal stát za dveřmi. Nechala jsem ho tam. Opět jsem ho opustila. Opustila jsem ho, i když ho miluji více, než cokoli na světě.
Konec flashbacku
Andy:
Zabouchla mi dveře před nosem. Prostě s nimi jen praštila a nechala mě tam stát, ale já i přes to pořád myslel na to, co se teď stalo. Políbila mě tak, jak to ještě nikdy neudělala. Bylo to zvláštní a plné emocí. Do toho ještě kombinace večerního zapadajícího slunce a její vůně. Voněla po lékořici, nedělám si srandu. To se mi na ní strašně moc líbilo, i když netuším, jak je možné, že je z ní cítit lékořice.
Při té vzpomínce mě píchlo u srdce a já se konečně probral ze spárů myšlenek. Její vůni už vítr odvál a mně z ní nezbylo nic. Stál jsem téměř na prahu jejich dveří a slyšel popotahování a přidušený pláč. „Proč jsi to sakra udělala, Clary?!“, honilo se mi hlavou. „Vždyť jsme se měli tak dobře, nic nám nechybělo!“, křičel jsem na sebe. Doufám, že to všechno není moje vina, protože pak bych sám se sebou žít nemohl. Miloval jsem ji a snad i ona mě, tak proč chce, abychom zůstali jen kamarádi? Copak pro ni ty dva měsíce nic neznamenaly? Brala to snad jen jako letní lásku, která s prvním školním dnem končí?
Tyhle otázky jsem si pokládal celou cestu, co jsem se jako smůla táhl domů. Kopal jsem do každého kamene, který jsem viděl, vykouřil jsem přinejmenším šest cigaret a cítil, jak mi tepe ve spáncích. Sedl jsem si na obrubník před vilou a chytl si hlavu do dlaní. „Clary..“, šeptal jsem bezmocně a cítil, jak se mi do očí derou první slzy. Mohl jsem brečet už u ní, ale slovo „kamarádi“, které neustále opakovala, ve mně vzbuzovalo hrůzu a přivedlo mě doslova do šoku, proto jsem slzám nedovolil opustit bezpečí slzných kanálků. Znovu mě ovládla chuť na cigaretu a já začal prohledávat kapsy. Našel jsem jednu krabičku, která byla bohužel prázdná. „Do háje!“, zaklel jsem a ani nezaregistroval, že klaply dveře a vedle mě se posadil Ash. Otočil jsem hlavu směrem k němu a on se nejspíš zděsil mého výrazu. „Sakra Andy! Co se děje? Vypadáš jako mrtvola!“, křikl a skutečně. Moje ruce byly poněkud bledší než normálně a věděl jsem, že oči mám opuchlé nejen od cigaretového kouře, který mi celou dobu vítr foukal do obličeje, ale i od toho, jak jsem se přemáhal neplakat. „Co se děje?“, zopakoval jsem jeho otázku. Jen kývl na souhlas a já se opět slepě zadíval před sebe. „Máme zůstat jen kamarády!“, zachraptěl jsem a naštvaně rozhodil rukama. „Co-cože?“, zakoktal se. „Vždyť ti to povídám, Ashi. Chce, abychom zůstali jen kamarády! Málem se mi pláčem složila u nohou, když to říkala, ale stejně odešla, chápeš?“, sípal jsem bezmocně. Ash jen vztáhl ruku k mé a vyprostil mi z jejího velmi silného sevření teď už zdemolovanou krabičku. „Uklidni se, Andy. Určitě to je jen nějaké nedorozumění, nebo..“, nedokončil, protože jsem mu skočil do řeči. „Nebo pro ni ty dva měsíce nic neznamenaly, je jí jedno, že ji miluju a dnešek společně strávený se jí nelíbil!“, vykřikl jsem rozhořčeně a prudce se vyšvihl do stoje. Razil jsem si to směrem k vile, doslova rozkopl dveře a ihned zamířil do kuchyně pro nějaký velmi tvrdý alkohol. Plánoval jsem to všechno zapít až do bezvědomí. V tu chvíli jsem neměl náladu žít, nechtěl jsem už nikoho vidět a s nikým mluvit, jenže Ash to viděl jinak. Vytrhl mi láhev z ruky a nasupeně si mě měřil. „Myslíš, že tím něco vyřešíš? Akorát se ožereš a něco si uděláš, Andrew!“, křikl. „Neřvi na mě, Ashley! A koukej mi vrátit tu pitomou flašku!“ zařval jsem z plných plic a natáhl se po jeho ruce, ve které držel ukradenou láhev. „Nic ti nedám, dokud se neuklidníš..a neříkej mi Ashley! Víš, že to nesnáším!“ „To je mi u prdele! Já se chci ožrat a k tomu nepotřebuju tvoje svolení. Nejsi moje matka!“, křičel jsem a jednu mu vrazil. Nevěděl jsem, že toho budu později litovat, ale všechny ty emoce se ve mně za poslední dobu nahromadily a musely ven.
