Flashback:
Oči se jí opět zalily slzami. Posadil jsem se k ní blíže a dal jí ruku kolem ramen. „Samozřejmě že přijdeme. Bude nám potěšením," usmál jsem se. Clary se na mě vděčně podívala. „Díky, Andy, jsi moc hodný." Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se na ni ještě více.
Konec flashbacku
Clary:
V parku jsem se s Andym domluvila, že přijde i s kluky na Benův pohřeb. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli mu rodiče nějaký pohřeb zařídí, nebo to budou chtít mít jen v rodinném kruhu, ale podle mě si Ben zaslouží pořádné rozloučení. Sice neměl moc přátel, měl vlastně jen mě, ale kdyby přišli kluci, bylo by to něco neskutečného. Ben jimi byl doslova posedlý. Poslední dobou neposlouchal nic jiného než BVB. Vždy si je přál osobně potkat a mluvit s nimi alespoň pět minut. Tak si říkám, že kdyby tu byl a já mu mohla říct, že na jeho pohřeb kluci přijdou, zešílel by radostí.
Andy mě chtěl doprovodit až domů, ale já mu řekla, že ten kousek dojdu. Část mého já chtěla, aby se mnou šel, ale ta druhá chtěla být sama. Ano, zase jsem se rozpoltila na dvě osoby, přičemž jedna se chce sama utápět v depresích a ta druhá chce žít dál a pokud možno stýkat se s lidmi jako jsou kluci. Jenže která část nakonec vyhraje? Co si pamatuji, posledně jsem upadla do depresí, které trvaly přes půl roku. Nechci, aby se to opakovalo, ale co mám pro to udělat? Můj nejlepší kamarád je mrtvý a já teď nemám nikoho kromě rodiny. Andy mi sice nabídl, že za nimi mohu kdykoliv přijít na hotel, ale mně to přišlo zvláštní. Neznají mě a pochybuji, že by se se mnou bavili. Sice milují svoje fanoušky, ale přesto si nejsem jistá.
Doma mě přivítala mamka a ihned mě hnala do kuchyně. „Clary, od rána jsi nic nejedla, měla by sis vzít aspoň něco!" řekla přísně.
„Já nemám hlad, mami." „To mě nezajímá. Musíš jíst." Achjo. Koukám, že doma mě nikdo nedokáže pochopit. Právě jsem ztratila velmi blízkého člověka a přišla jsem o veškerou chuť do života. Nechtěla jsem nic dělat, jíst, bavit se, chodit ven, prostě nic. Chtěla jsem jen sedět na posteli, být potichu a vzpomínat. Vzpomínat na to, co všechno jsem s Benem prožila a v duchu se mu omlouvat za naše občasné hádky. Stejně mě neuslyší.
Z přemýšlení mě vytrhla mamka. „Clary, sedni k tomu stolu a jez. Budeš to mít studené." Poslušně jsem si sedla na židli a vzala do ruky vidličku. Měla jsem brambory a přírodní kuřecí maso, nebo co to bylo. Jen tak jsem ťukala do brambor, dokud mi jeden neutekl z talíře.
„Sakra," zaklela jsem. Mamka se otočila od sporáku a výhružně se na mě podívala. „Jez," zavrčela. Bezmyšlenkovitě jsem napíchla brambor na vidličku a začal jíst. Snědla jsem sotva polovinu a jídlo mi začalo tuhnout v krku. Už jsem nemohla polknout. Mamka mi vzala talíř a propustila mě do pokoje. „Díky, mami."
Plácla jsem sebou na postel a koukala do stropu. Myšlenky se mi začaly ubírat zpátky ke koncertu. Nějak mi nedocházelo, proč tam ten chlap vůbec byl. A po kom ten nůž chtěl původně hodit? V tu chvíli mi svitlo. Celou dobu přece upřeně pozoroval Andyho! To ne. Musím toho kluka varovat. Co když se mu tady ještě něco stane? Rychle jsem seskočila z postele a rozeběhla se do předsíně pro mobil. Nechala jsem ho v kapse u bundy. Cestou jsem zakopla o práh a natáhla se.
„Do háje!" utrousila jsem. Juliet, která se zničehonic objevila za mnou, se začala smát jako pominutá. „Chudinko, už ani chodit neumíš," prohodila. Pak se otočila na podpatku a odešla k sobě do pokoje. Jen jsem nad tím mávla rukou a zvedla se ze země.
V pokoji jsem nejistě vytočila Andyho číslo a přecházela z rohu do rohu. Nemusela jsem čekat dlouho, Andy to zvedl hned.
„Ahoj Andy."
