Flashback:
Zvedl jsem se z pohovky tak, aby nevydala žádný prapodivný zvuk a zamířil jsem do kuchyně pro telefon. Objednal jsem pizzu a vrátil se ke klukům. „Víte co? Půjdu plán na dnešní večer oznámit Clary.“, řekl nadšeně CC a vystřelil z obýváku.
Konec flashbacku
Clary:
Jakmile Andy odešel, vrhla jsem se ke kufru a našla blok, který jsem si s sebou sbalila. Prohledala jsem pracovní stůl v zadní části pokoje a z posledního šuplíku vytáhla černou propisku. Z bloku jsem vytrhla jeden čistý papír a napsala na něj Nerušit, prosím!. Poté jsem na jedné poličce našla izolepu a potichu se vkradla na chodbu. Nalepila jsem papír na dveře a rychle za sebou zavřela. Doufala jsem, že ten nápis budou kluci respektovat. Přeci jen tu neměli v zámku klíč a já potřebovala být chvíli sama.
Skočila jsem na postel mezi polštáře a k jednomu se přitulila. Přemýšlela jsem, jestli bylo správné Andymu říkat o tom muži, ale někomu jsem se svěřit musela. Kdybych to řekla někomu z kluků, určitě by to Andymu pověděli. Neměli mezi sebou žádné tajemství. Všechno si říkali, tak proč by mu neprozradili i toto.
Najednou jsem zaslechla kroky na chodbě. Zadržela jsem dech a doufala, že papír ze dveří nespadl. Někdo, nemám ponětí, kdo to byl, se zastavil přede dveřmi a chytl za kliku. Už jsem myslela, že dveře otevře, ale klika se vrátila do původní polohy a dotyčný odešel pryč. Prudce jsem vydechla. Teď už budou kluci vědět, že chci být chvíli sama. Musím si všechno v hlavě urovnat, ale kde začít?
Nuže, nejprve si ujasním několik věcí. Byla jsem na koncertu BVB společně s Benem, kterému se přihodila ta nejhorší možná věc. Poté jsem omdlela a probudila jsem se v jejich dodávce, jelikož mě tam Andy odnesl. Nakonec mě odvezl domů a dal mi na sebe číslo. Domluvila jsem se s ním na schůzce v parku, abych se ujistila, že přijdou na Benův pohřeb. A teď jsem dokonce v jejich vile, aby se mi údajně ulevilo od všeho a já zase měla příjemný život. Počkat! Vždyť vůbec nevím, kdy má Ben pohřeb! A ani jsem nepopřála jeho rodině upřímnou soustrast! „Co ty jsi za kamarádku, Clary!“, vynadala jsem si. Vrhla jsem se po své tašce, našla mobil a vytočila číslo Benovy mamky. Volala jsem jí třikrát, než to zvedla.
Hovor trval možná deset minut, protože jsme se obě v jednu chvíli zhroutily a plakaly. Nebylo to vůbec příjemné. Když se mi podařilo uklidnit se, zeptala jsem se na datum Benova pohřbu a také jestli smím přivést někoho, na kom mu velice záleželo. Samozřejmě mi to jeho mamka dovolila a datum ustanovila na 9. 7. Rozloučila jsem se a položila hovor.
Zabořila jsem hlavu do polštářů a opět se rozplakala. Ben mi nehorázně chyběl. Každá vzpomínka na něj mi rozbolela srdce. Byl to jediný člověk, na kterého jsem se mohla spolehnout, když nepočítám rodinu. Tolik mi pomohl a já pro něj neudělala téměř nic. Sice mám teď možná nové kamarády, kteří na mě čekají dole, ale to je tak známost na léto. Co bude pak? Stejně budou mít nějaké turné, já budu muset chodit do školy, nebo mě prostě za nějakou dobu vysadí u nás doma a už se nikdy neukážou. Co já potom budu dělat? „To co vždycky, Clary.“, ozvalo se mi v hlavě. Ale to, co jsem vždy dělala, se nesmí opakovat. Nechci upadnout do depresí. „Ale chceš.“, ozvalo se znovu. Nejsem blázen, to přísahám, ale když se nemohu rozhodnout, která část mě strhne sebou, hádám se sama se sebou.
Chvilku jsem tak seděla na posteli, až mě něco napadlo. Vzala jsem znovu mobil do ruky a palcem přejížděla po vystouplé části na zadním krytu. Věděla jsem, že to nechci udělat, ale neovládala jsem své ruce. Odtrhla jsem kryt, vyndala svou starou známou nepřítelkyni žiletku a vydala se směr koupelna. Ani nevím, jak jsem ji našla, ale vchod jsem měla vedle skříně v pokoji. Pustila jsem vodu z kohoutku, aby mě kluci dole neslyšeli a sedla si do rohu vedle vany. Třela jsem žiletku mezi prsty a přiblížila se s ní k zápěstí. Vyhrnula jsem si rukáv, abych si ho neušpinila a položila okraj žiletky na ruku. „Clary! Tohle nechceš udělat!“, napomínala jsem se. „Přestaň, Clary! Je to špatné!“, křičela jsem na sebe v duchu. Usmála jsem se sama nad sebou. Nemělo cenu dál bojovat, protože jsem se už dávno propadla zpátky na dno. Kluci sice ten pád zpomalili, ale jednou dopadnout musím, ne? Uchopila jsem žiletku pevněji, kousla se do rtu a přejela s ní přes zápěstí. Bylo to jako když krájíte máslo. Možná jsem trochu víc přitlačila, protože rána byla přeci jen hlubší, než jsem plánovala, ale to už nevrátím.
