Flashback:
Nezmohla jsem se na slovo a jen jsem ukázala na černý plakát. Ben se k němu přiblížil a nahlas četl. „bla bla bla .. a 1.7. od 21:00 se v místní aréně uskuteční koncert kapely Black Veil ..", nedořekl. Otočil se na mě, zamrkal a zařval: „BLACK VEIL BRIDES!!"
Konec flashbacku
„Ano! Black Veil Brides tady budou mít koncert! A už příští úterý! Musíme tam jít!" Byla jsem jako omámená. Ben jen horlivě přikyvoval a já ho táhla za ruku ven na autobusovou zastávku. Celou dobu jsem nemluvila o ničem jiném. Představa, že uvidím na vlastní oči lidi, kteří mi zachránili život, byla úžasná. Konečně by můj život dostal alespoň nějaký zásah, jenž by mě přiměl žít s chutí. Ale dokud jsem neměla jisté, že půjdu, mohla jsem o tom vyloženě jen snít.
Autobus dojel na zastávku poblíž našeho domu, já se rozloučila s Benem a vyběhla ven. Utíkala jsem podél živého plotu sousedů až k nám na příjezdovou cestu. Mamky auto stálo před garáží a na trávníku se opalovala Juliet.
„Ahoj Clary," pozdravila. „Ahoj Juliet," odvětila jsem. Chtěla jsem hned běžet za mamkou a zeptat se jí na koncert, ale sestra mě chytla za zápěstí a otočila čelem k sobě.
„Clary, kam se tak ženeš? Chtěla bych si s tebou promluvit." Myslela jsem, že ji přetrhnu. Opravdu jsem neměla chuť na nějaké vybavování a narážky na to, co mám na sobě.
„Co zas chceš?!" prskla jsem směrem k ní. Podívala se na mě se zdviženým obočím.
„O tvém dnešním outfitu se asi bavit nebudeme, jak tak koukám. No... chtěla jsem tě jen upozornit, že s mamkou se dneska moc bavit nebudeš. Zase jí volala ředitelka ze školy. Asi máš problém, ségra." Nevěřícně jsem na ní hleděla. Já a mít ve škole problém? To bylo jen při mých depresích a ty už mě dávno opustily. Sice jsem problém neměla, ale muselo to být něco vážného, protože ta stará baba domů jen tak nevolá. Musela jsem vědět, co se děje. Praštila jsem Juliet přes ruku, kterou mě držela, a vyrazila směrem ke vchodovým dveřím.
„Ahoj mami!" zařvala jsem na prahu, sundala si boty a bundu a zamířila rovnou do kuchyně. Mamka stála u sporáku a vařila něco, co vypadalo jako omáčka. Stoupla jsem si na špičky a dala jí pusu na tvář.
„Co to vaříš?" Mamka jen protáhla obličej. „Co asi, Clary, večeři," odbyla mě. No, musím připustit, že je doma opravdu dusno.
„Tak co se děje, mami? Juliet mi řekla, že ti zase volali ze školy." Mamka se na mě smutně usmála a pokynula mi směrem ke stolu. „Posaď se, Clary. Musíme si promluvit." Páni, tohle by mi opravdu nedošlo, mami. Kdo by to byl řekl, že si se mnou budeš chtít promluvit?
„Volala mi ředitelka a ptala se, jak ti je."
„Proč to tu babu sakra zajímá?!" „Clary! Nebuď drzá. Má o tebe starost. Ví, že jsi měla těžké období, tak buď té lásky a nech mě mluvit." Sklopila jsem hlavu. „Vždyť jsem nic neřekla." Mamka se nadechla a spustila.
Debata na téma deprese a lidi ve škole mě po chvíli přestala bavit, a tak jsem začala vypouštět každé třetí slovo, které mamka řekla. Když zmínila jméno Ben, opět jsem přidala na pozornosti.
„Slyšela jsem, že ten tvůj kamarád Ben, nebo jak se jmenuje, má také nějaké problémy. O co jde v jeho případě?"
Na chvíli jsem se zamyslela. „No... Bena nemají lidi rádi už jen z principu, nebo jak to říct. Prostě má svůj styl, který se spoustě lidem nelíbí, ale nikdy nikomu nic neudělal a je opravdu hodný, takže netuším, co těm pitomcům vadí."
