Flashback:
Nakonec jsme mlčky dojeli k mému domu, kde jsem vystoupila. „Ehm, ahoj a ještě jednou moc děkuju. Za pomoc... i za mikinu," řekla jsem. Andy se na mě zářivě usmál a odjel. Stála jsem tam a pozorovala, jak zadní světla dodávky mizí za rohem.
Konec flashbacku
Clary:
Chvíli jsem zírala jen tak do tmy, ale nakonec jsem se dokopala k tomu, že jednou domů stejně musím jít. Navíc byla venku strašná zima a já se i v Andyho mikině, která na mně byla neuvěřitelně velká a nádherně voněla, klepala zimou. Jelikož jsem si nebrala klíče, zmáčkla jsem zvonek. Co si pamatuji, naposledy se rozdrnčel bytem, když k nám před koncertem přišel Ben. Ach! Jak ta vzpomínka bolí. Nemohu se smířit s tím, že umřel. Od nynějška mi ho bude připomínat vše, na co se podívám. Jsem zvědavá, jak se s tím vypořádám.
Dveře mi přišla otevřít Juliet. „Ježiši! Ty zase jednou vypadáš, Clary. To tam všichni vypadali jako strašáci?" uchechtla se.
Myslela jsem, že po ní skočím. „Sakra sklapni, Juliet! Když nevíš, co se stalo, radši nic nekomentuj!" obořila jsem se na ni. Juliet si překřížila ruce na prsou a vyčkávavě na mě hleděla.
„Všechno moc prožíváš, sestřičko," pronesla s klidným hlasem. Tohle na mě už bylo moc. „Nenávidím tě, Juliet!!" zakřičela jsem a rozeběhla se do pokoje. Bylo mi jedno, že mám na sobě boty a díky tomu budeme mít špinavý koberec. Chtěla jsem zalézt do postele, schovat se pod peřinu a truchlit pro Bena.
Praštila jsem s dveřmi, sundala si boty a skočila do postele. Jakmile jsem zabořila hlavu do polštáře, začala jsem znovu plakat. Přes své vzlyky jsem ani neslyšela, že někdo otevřel dveře. Ten někdo mi položil ruku na rameno. Trhla jsem sebou a otočila hlavu směrem k dotyčnému. Byla to mamka. Když spatřila můj obličej, zakryla si rukou pusu. „Proboha, Clary! Co se stalo?" Na nic jsem nečekala a vrhla se mamce kolem krku. Drtila jsem ji svýma rukama, i když jsem dnes už neměla téměř žádnou sílu.
„Ben... " vydala jsem ze sebe mezi vzlyky. Ještě že na mě ta vrcholná vlna pláče přišla až doma. Neuvěřitelně to se mnou trhalo a mamka se díky tomu celá otřásala. Láskyplně mě hladila po zádech a snažila se mě utěšit. Nepomáhalo to.
Ze samého pláče jsem musela usnout. Když jsem otevřela oči, viděla jsem mamku, jak podřimuje na mé židli a tváří se ustaraně. Potřebovala jsem si s ní promluvit. Musela to vědět. Pohladila jsem ji přes ruku a mamka otevřela oči. „Clary, zlato. Co se stalo? Včera jsi mě vyděsila," řekla ustaraně. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, ale i přesto jsem spustila.
Jakmile jsem dokončila svůj monolog proložený několika bezmocnými vzlyky, mamka jako by zkameněla. Poté si mě vzala do náruče a potichu se rozplakala. „Je mi to tak líto, Clary. Tohle si ten chlapec nezasloužil," řekla. Jen jsem pokývala hlavou.
Seděli jsme tam spolu asi půl hodiny, než přišla Juliet s tím, že má hlad.
„Evidentně se Clary zase něco dotklo, co?" řekla nepříjemně. Mamka se na ni obořila. „Juliet, okamžitě opusť tento pokoj! Z tvé reakce soudím, že ještě nevíš, co se stalo, ale nějaké hloupé poznámky nám teď vůbec nepomohou." Juliet jen pohrdavě mlaskla a odešla do obýváku. „Clary, teď půjdu dát tvé sestře něco k jídlu, jinak mě uhrane pohledem a řeknu jí, ať tě aspoň dnes neruší. Pokud budeš něco potřebovat, stačí na mě zavolat." Vděčně jsem se na ni podívala. „Díky, mami."
Když mamka odešla, rozhodla jsem se navštívit koupelnu. Cestou se mi třásly nohy, a tak jsem se musela opírat o zeď. Koukla jsem na sebe do zrcadla a uviděla tu spoušť. Vypadala jsem opravdu hrozně. Divím se, že se mě kluci nelekli. Ze skříňky jsem vyndala vatový tampon, polila ho odličovací vodičkou a smyla ze sebe zbytky včerejší noci. Poté jsem se učesala a vlezla do sprchy. Nechala jsem se polévat teplou vodou a snažila se uvolnit své ztuhlé tělo. Vzpomínky se mi zase vrátily k Benovi, jak jsem ho tady líčila na koncert a jak jsme se u toho smáli. Kdybych mohla, rozbrečela bych se znovu.
Z koupelny jsem se potichu plížila do pokoje, zavřela za sebou dveře a zamířila ke stolu. Na něm byla pohozená Andyho mikina. Rychle jsem prohledala kapsy, abych našla papírek s telefonním číslem. Popadla jsem do ruky mobil, skočila na postel a uložila číslo. Chtěla jsem Andymu napsat, ale potřebovala jsem načerpat sílu. Pustila jsem si Hospital For Souls od BMTH. Tahle píseň mě dokázala v depresích alespoň na chvíli uklidnit. Zvýšila jsem hlasitost a zapojila do mobilu sluchátka. Nakonec jsem se nadechla a poslala Andymu zprávu.
Andy:
Když jsem Clary odvezl domů, zamířil jsem zpátky k aréně. Kluci už na mě budou čekat, ale já prostě musel jet pomalu. Docela se mi třásly ruce, ale dokázal jsem řídit. Ke všemu jsem měl radost, že Clary našla papírek s mým číslem. Myslím, že si bude chtít ještě promluvit, aspoň v to doufám. Vypadala jako milá holka a byl bych rád, kdyby mi o sobě dala ještě vědět.
Jakmile jsem dorazil k aréně, přikázal mi jeden člen z ochranky, abych si došel do šatny pro věci. Kluci už byli sbalení a čekali před vchodem. Bylo nám přikázáno, že musíme opustit prostor kvůli vyšetřování, nebo co to říkali, a měli jsme se dostavit do nedalekého hotelu. Znělo to jako z nějaké kriminálky, na které občas kouká CC, když už vážně neví, co dělat, ale tohle byla krutá realita.
Za hodinu jsme se všichni váleli v postelích na hotelovém pokoji. Bezmyšlenkovitě jsem sledoval mobil, když v tom mi přišla zpráva z neznámého čísla. Nevím proč, ale zrychlil se mi tep. Bylo to divné.
Ahoj Andy. Ještě jednou bych ti chtěla, vlastně vám všem bych chtěla moc poděkovat, ale tobě asi nejvíce. Děkuji, že ses o mě postaral a že si mě odvezl až domů. Clary
V duchu jsem zajásal. Byla to ona. Ihned jsem namačkal odpověď a stiskl odeslat.
Udělal jsem to rád. Tvé díky klukům mile rád vyřídím. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí napsat nebo zavolat, vždyť víš. Andy
Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho.
Zase bych měla děkovat, ale nechám toho. Vlastně mě napadla jedna věc, ale... C.
Evidentně byla nejistá, možná se styděla.
Řekni si cokoliv, kromě jednorožců. Ty opravdu nedokážu sehnat. :P A.
Snad ji to alespoň trochu rozesměje. Byl bych rád.
To jsem zrovna nemyslela. Týká se to Benova pohřbu. C.
No, dobře. Nebylo by lepší probrat to osobně? Co takhle ve tři u brány v parku? A.
Odpověď přišla okamžitě.
Platí. Tak ve tři. C.
Rychle jsem vyskočil z postele a šel se převléknout. Měl jsem na sobě ještě oblečení z koncertu. Popadl jsem černé džíny a tílko s logem Batmana, co jiného taky. Klukům jsem řekl, kam a proč jdu a čekal jsem, že budou něco namítat. Ash se na mě jen významně podíval a já protočil očima. Nikoho to nezajímalo, tak jsem se otočil na patě a vyrazil k parku.
Byly přesně tři hodiny a Clary už stála na domluveném místě. Vypadala bezmocně, ale lépe než včera. Snad se trochu vyspala.
„Ahoj, Clary." Kývla na pozdrav.
„Andy?" Se zájmem jsem se na ni podíval. „Ehm, co kdybychom se posadili na lavičku? Nejsem si jistá, že se dlouho udržím na nohou," téměř šeptala. Musela být vyčerpaná. Na nic jsem nečekal a vzal ji do náruče. Okamžitě zčervenala.
Došel jsem k nejbližší lavičce a opatrně ji položil. „Díky, Andy," řekla stále celá červená. Bylo to roztomilé. „Nemáš za co, Clary. Udělal jsem to rád." Ups, zase jsem ji uvedl do rozpaků.
„Ehm, tak mě napadlo, jak jsi říkal, že se mohu zeptat na cokoli, no... Řekla jsem si, že by bylo hezké, kdyby ses s kluky ukázal na Benově pohřbu. B-byli jste jeho oporou, tak..." nedořekla. Oči se jí opět zalily slzami. Posadil jsem se k ní blíže a dal jí ruku kolem ramen.
„Samozřejmě že přijdeme. Bude nám potěšením," usmál jsem se. Clary se na mě vděčně podívala. „Díky, Andy, jsi moc hodný." Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se na ni ještě více.
Nu, tak je tu další část. Doufám, že se líbí. Byla bych ráda, kdyby jste zanechali votes/comments. :)
Děkuji, že to čtete.
MrsBatmanJAC
