Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří to vydrželi číst od začátku až sem (a doufám, že v to vydržíte až do konce!) (:
Adel:
U notebooku jsem s CC-m seděla možná půl hodiny a stále jsme neměli uspokojující výsledek. Chtěli jsme okruh léčeben zúžit na co nejmenší možný kruh, ale stále se nám to nedařilo. Buď byly až moc daleko, nebo byly přímo ve městě, ale už je nikdo léta nepoužíval. Jejich počet mě opravdu děsil, protože jsme jich našli víc než dost. „Potřebuju si dát pauzu. Neskutečně mě bolí oči.“, zamrmlal CC, zabořil se do opěradla židle a začal si mnout už velmi unavené, podrážděné a červené oči. Nebyla jsem na tom o moc lépe, a tak jsem si sedla na jeho postel a přivřela víčka. „Myslíš, že někdo jiný něco najde?“, zeptala jsem se po chvíli ticha. „Určitě, Adel. Někdo s něčím přijde, to se neboj.“, odpověděl mi šeptem a zhluboka vydechl. „Říkáš to proto, abych se nebála, nebo proto že tomu věříš?“, nedala jsem se. Musela jsem si být stoprocentně jistá, že Clary najdeme a přivezeme si ji co nejdříve domů. Vždy, když se řeklo slovní spojení psychiatrická léčebna, vzpomněla jsem si na Eve z LOTB. Vůbec s ní nezacházeli v rukavičkách a představa, že takhle nějak bude trpět i Clary, mě velice znepokojovala.
„Říkám to..asi pro obě možnosti. Nechci, aby ses bála, ale zároveň tomu věřím, víš?“, vytrhl mě z přemýšlení CC a já jen zabručela na souhlas. „CC? Já se o ní strašně bojím.“, pípla jsem zase po chvíli a cítila, jak mi po tváři pomalu stéká jedna neposlušná slza. Jeho reakce byla taková, že se prudce zvedl ze židle, která se rozjela směrem dozadu a narazila do skříně, rychle se přesunul od stolu k posteli a už mě držel v náručí. Nějak mi nedocházelo, jak to tak rychle mohl zvládnout, ale v jeho obětí jsem byla klidnější. Sice se mi z očí kutálely slzy jako hrachy, ale nesžírala mě panika. Zabořil mi hlavu do vlasů, jemně mě hladil po zádech a šeptal mi do ucha, že to bude v pořádku. Chtěla jsem mu věřit a snažila jsem se o to, ale cosi mi v koutku duše stejně říkalo, že to nepůjde jen tak lehce.
Jakmile jsem se trochu vyplakala, rozhodla jsem se, že si půjdu umýt obličej, abych ho neměla od pláče celý červený. Neochotně jsem se od CC-ho odlepila a postavila se na roztřesené nohy. Vyrazila jsem směr koupelna. Po pár krocích jsem se musela zachytit o roh skříně, která stála vedle dveří, abych se na těch nohách vůbec udržela. „Adel? Jsi v pohodě?“, zeptal se CC a hned jsem ho cítila za svými zády. Vlastně ne až tak úplně jeho jako člověka, ale jeho parfém, protože ten bych poznala i na míle daleko. „Jsem v pořádku, neboj.“, odpověděla jsem trochu přiškrceným hlasem, otevřela dveře a rychle je za sebou zavřela, aby neměl nějaké další námitky.
Plížila jsem se neustále kolem stěny, abych měla aspoň nějakou podporu, dokud jsem nedošla do koupelny a neopřela se o umyvadlo. Zapnula jsem kohoutek a nechala vodu trochu odtéct. Dala jsem pod proud vody dlaně, ze kterých jsem vytvořila jakousi misku, nabrala do nich vodu a chrstla si ji do obličeje. Jakmile se kapky dotkly mých tváří, projela mnou vlna energie. Tohle mě dokázalo hravě nakopnout a navíc jsem díky tomu už neměla ubrečené oči ani červené tváře. Zase jsem vypadala jako člověk. Vypnula jsem vodu a vydala se zpět do CC-ho pokoje.
Stále jsem se musela podpírat, jelikož mě mé nohy odmítaly nést. Třásla jsem se jako ratlík a doufala, že aspoň do toho pokoje dojdu. Vzal jsem za kliku a jakmile se otevřely dveře, moje nohy vypověděly službu. Začala jsem padat k zemi. Bylo to jako ze zpomaleného filmu, takže jsem jen zavřela oči a čekala ránu od země. Nic takového se ale nestalo, protože mě zachytily něčí paže a vytáhly mě zpět do původní výšky. Opatrně jsem oči zase otevřela a spatřila CC-ho obličej, který byl od mého vzdálený jen pár centimetrů. Jeho dech mě šimral na tváři a já těkala pohledem z jeho očí na jeho rty a zase zpátky. Nevím, co mě to popadlo, ale začala jsem se k němu pomaličku přibližovat, vlastně jsme s tím začali oba současně. Chybělo už jen tak málo a stalo by se něco, co jsem si vždycky přála zažít, ale najednou se celým domem rozezněl Jakeův křik. „Našel jsem tu léčebnu!“ V tu chvíli jsem se o CC-ho čelo opřela tím svým a zavřela oči. „Měli bychom tam jít.“, zašeptala jsem, velice nerada se od něj odtáhla, vzala ho za ruku a s úsměvem na rtech vykročila společně s ním směrem do Jakeova pokoje.
