Andy:
Celé tělo mě nehorázně bolelo. Nemohl jsem sebou vůbec hnout. Jen dýchání mi způsobovalo bolest, za to mohla zlomená žebra. Snažil jsem se usmívat, aby Clary nevěděla, jak trpím, ale myslím, že mě prokoukla. Neustále se mě vyptávala, jestli něco nepotřebuji, jestli mě něco nebolí a tak dále. Ovšem že mě bolelo celé tělo, ale s tím nemohla nic dělat. Stačilo mi, že je tu se mnou a drží mě za ruku.
Najednou mě začalo silně bolet břicho. Možná jsem se nějak špatně pohnul a dostal jsem křeč, nebo je to jen opožděná reakce na moje zranění. Ale to jsem se nejspíš mýlil. Bolelo to víc a víc a já už nemohl předstírat, že mi nic není. „Clary?“ Ihned ke mně vzhlédla. Měla kruhy pod očima a vypadala, že každou chvíli usne. Probděla tady u mě celou noc, abych se mohl vyspat a ona si byla jistá, že jsem v pořádku. „Copak?“, zašeptala, aby ušetřila mé uši od většího hluku. „Mohla…mohla bys dojít pro doktora? Trochu se mi přitížilo.“, vysoukal jsem ze sebe a bolestně zavřel oči. Už se to nedalo snést. Musí okamžitě opustit pokoj, abych mohl nechat slzy putovat po svém obličeji. Nějak ta bolest musí jít ven, tak proč ne takhle?
Slyšel jsem jen vrznutí nemocniční židličky, plácání bot o linoleum a cvaknutí kliky. „Doktore! Sakra pojďte sem někdo!“, křičela Clary z chodby. I její rozrušený hlas způsobil, že jsem dovolil koutkům přejít do nepatrného úsměvu. Za chvíli se pokojem začaly rozléhat kroky několika párů bot. „Co se děje, pane Biersacku?“, slyšel jsem doktora, který mě celou dobu ošetřoval. Pootevřel jsem oči a podíval se na Clary, pak na doktora. Pochopil mě a otočil se na ni. „Slečno, mohl bych vás poprosit, abyste počkala na recepci? Vyšetřím vašeho přítele, a pak vám přijdu říci diagnózu.“ Lehce kývla hlavou a na rozloučení mi ještě ve dveřích poslala vzdušný polibek. Nakonec jí sestra přibouchla dveře před nosem. „Díky, doktore.“, špitl jsem. „Za nic a teď, co se děje?“ Začal jsem mu popisovat, kde a co mě bolí a doktor mě ihned začal vyšetřovat. „Sestro! Svolejte operační tým, jedeme na sál.“, řekl drobné zrzce v sesterské uniformě. „Až se probudíte, budete v pořádku. To vám slibuji.“, řekl doktor a píchl mi do ruky injekci. Jehla projela kůží a vpustila mi do žíly nějakou čirou tekutinu. Během chvíle jsem pocítil, jak mi klesají víčka a jde na mě spánek.
Clary:
Probděla jsem u Andyho celou noc bez sebemenších problémů. Spal jako miminko a pořád mě držel za ruku. I když jsme byli v nemocnici a on byl potlučený jako boxovací pytel, byla jsem šťastná. Mohla jsem totiž být s ním.
Teď jsem seděla na recepci, nervózně si žmoulala prsty a snažila se zachovat klid. Čekala jsem, až za mnou přijde doktor, jak mi slíbil. Najednou se kolem mě prohnala skupina doktorů v operačních pláštích a za běhu si navlékali rukavice a roušky. Kolem nich zuřivě pobíhaly sestřičky a snažily se jim pláště zavázat. Někam pospíchali a já začala mít divný pocit. Žaludek se mi nervózně sevřel a já se rozeběhla na nejbližší záchody. Rozkopla jsem dveře od kabinky a sehnula se k míse. Jak já nesnáším nervozitu.
Když jsem se vrátila na recepci, stále mě žádný doktor nesháněl. Znaveně jsem sebou plácla na koženou a pro mě po hodinách čekání nepohodlnou židli.
Musela jsem usnout, protože mě vzbudilo až zběsilé lomcování mým tělem. „Clary! Vstávej, sakra!“, řekl hlas, který jsem okamžitě přiřadila Jinxxovi. Otevřela jsem oči a začala se rozhlížet. „Jinxxi, kde..kde jsou ostatní?“, zeptala jsem se rozespale. „No snaží se sehnat někoho, kdo by věděl, co je s Andym.“, zašeptal mi do ucha. Kývla jsem, že rozumím a schovala hlavu do dlaní. „Kolik je hodin, Jinxxi? Nějak jsem tady ztratila pojem o čase.“, pípla jsem. „No, je půl dvanáctý dopoledne a bylas tady celou noc a nic nejedla, tak Ash navrhl, abych tě vzal tady do jídelny a koupil ti něco k jídlu. Vypadáš nezdravě.“, odvětil. Jeho návrh jsem si nechala proběhnout hlavou a souhlasila jsem. Hlad jsem měla vskutku obrovský.
