Clary:
Andy u nás zůstal ještě další tři dny, aby se mamka ujistila, že je opravdu tak skvělý, jak jsem říkala. Kluci každé dopoledne přijeli, aby se mnou mohli na brigádu a CC se konečně naučil nasedat na koně správně. Se vším mi pomáhali a já se neuvěřitelně bavila. Tolik zážitků, které díky nim mám a doufám, že ještě mít budu, jsem nenasbírala za celý život.
Co se Andyho týče, každým dnem jsme si byli bližší a bližší. Konečně jsme se mohli důkladně poznat a já zjistila, že jsme ve spoustě věcech podobní, ale také že se ve spoustě věcech lišíme. I přes všechny odlišnosti jsme byli jako dva magnety, které k sobě táhne jejich síla. Možná to je divné, ale i přes to, že jsme spolu o samotě trávili co nejvíce času, nedostali jsme se do fáze, že bychom se spolu vyspali, jak by to většina lidí předpokládala. Andy byl jiný než ostatní kluci. Nespěchal na mě a moc se snažil, abych se s ním měla jako v pohádce. A tak to také bylo. On byl můj první kluk a já si u něj připadala v bezpečí, šťastná, milovaná a věděla jsem, že mu na mě záleží i přes všechny chyby, které byly mou součástí.
Dny plynuly dál a konec prázdnin se přiblížil. Kluci mě několikrát pozvali na jejich zkoušky a já byla unešená. Slyšet jejich hudbu takhle na živo a ještě když to hráli jen pro mě, to se ani nedá popsat, jak moc to pro mě znamenalo. S mamkou jsem se domluvila, že se mohu ke klukům zase na chvíli nastěhovat, a tak jsem se opět ocitla v jejich vile.
Zrovna jsem seděla na posteli, když se kluci rozhodli jít znovu zkoušet. V září prý chtějí začít nahrávat nové CD a potřebovali by si sepsat texty, melodii a vše kolem toho. Nabídli mi, že mohu jet s nimi, ale já se rozhodla, že raději doma uklidím. Tohle zařizování a poletování není pro mě. „Do večera jsme zpátky.“, řekl Andy, který mi přišel vtisknout polibek do vlasů na rozloučenou. Usmála jsem se na něj a pozorovala, jak odchází. Bylo mi nějak divně, když jsem tu měla být sama, ale vybrala jsem si to.
Jakmile jsem uslyšela klapnutí dveří, vydala jsem se hledat koště a jaký hadr, abych mohla vytřít. Kluci na úklid moc nebyli, a tak jim aspoň udělám radost. Popadla jsem hadr, namočila ho do kýble s horkou vodou, omotala ho kolem smetáku (ano, nemohla jsem použít speciální násadu na vytírání, nebo jak to nazvat) a pustila se do vytírání. Setřela jsem předsíň, chodbu, kuchyň, obývák, kde nebyl koberec, a pak jsem si dala pauzu. Od veškerého shýbání mě rozbolela záda. Uvařila jsem si čaj a sedla si na pohovku. Pomalu jsem upíjela z hrnku, abych si nespálila jazyk a najednou jsem nevěděla, co dělat. Dům už byl téměř vytřený a já neměla do večera nic v plánu. Najednou mi to došlo. Rychle jsem dopila čaj, uklidila vše, co jsem vykramařila, šla se rychle převléct do černých džínů a černého trika bez potisku, vzala jsem si mobil i sluchátka a vyšla ven. Pustila jsem si do uší I am bulletproof a vydala se směrem z města ven.
Věděla jsem přesně, kam jdu. Po několika desítkách metrech jsem vešla do malého obchůdku, kde měla prodavačka neustále zapálené vanilkové vonné svíčky a kde na mě dýchala poklidná atmosféra. Chvilku jsem si prohlížela regály, než našla to, pro co jsem přišla. Popadla jsem krabičku sirek, dvě svíčky a šla zaplatit. Poté jsem se vrátila na sluncem rozpálenou ulici a pokračovala dál.
Asi za půl hodiny jsem přišla ke hřbitovní bráně. Vzpomínky se mi vrátily na den Benova pohřbu, kdy jsem tudy procházela se slzami v očích a poslouchala od všech kolem, jak mi přáli upřímnou soustrast. Jakmile jsem si na to vzpomněla, zaštípaly mě nové slzy. Rychle jsem si promnula oči, abych viděla na cestu a vydala se k Benovu hrobu. Co si pamatuji, byl přeplněný květinami, věnci, svíčkami a kdo ví čím ještě. Došla jsem na určené místo a spatřila náhrobek z černého lesklého materiálu. Nikdy bych si ani nepomyslela, že to řeknu, ale ten hrob byl nádherný. Aspoň tady bude mít Ben klid a odpočine si od strachu a strastí života.
