The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

I. Nová životní éra

LEVI

Seděl jsem ve svém novém domě, díval se z okna, jak dešťové kapky stékají po skle, a bylo mi smutno. Nebylo se co divit v takovémto depresivním počasí, i když já jsem jej tak nevnímal. Déšť a sychravo pozdního podzimu jsem měl vždycky rád, tu melancholickou předzvěst, která přinese sníh a s ním i Vánoce. Ale dnes tomu bylo jinak.

Přehodil jsem přes sebe plášť, stáhl kapuci přes hlavu a vyběhl do deště. K severnímu vchodu kostela to bylo jen pár kroků, ale stejně jsem byl promočený na nitku. Kovaná klika zaskřípěla, ale dveře se ani nehnuly. Bylo zamčeno.

Jistě! Jak jsem mohl být tak roztěkaný? Kostely se na noc zamykají, je tam příliš mnoho věcí, jež by se mohly líbit nenechavým rukám zlodějíčků a narkomanů, kterých se pohybuje po Paříži nespočet. Utíkal jsem na faru, popadl klíče a běžel zpět.

V kostele bylo chladno a možná až tíživé ticho. Vystoupal jsem po starých schodech na kůr a posadil se za varhany. S úctou, kterou k těmto unikátním varhanám cítím, jsem položil své dlouhé prsty na klaviatury. Nadechl jsem se, zavřel oči a zaposlouchal se do prvních tónů Bachovy Toccaty D moll. Majestátní tóny rozléhající se po dómu mě okamžitě uklidnily, ale oči jsem nechal zavřené. Nepotřeboval jsem se dívat do not, uměl jsem je nazpaměť, stejně jako tucet dalších.

Dozněly poslední tóny a kostel se opět ponořil do ticha. Byl slyšet jen můj zrychlený dech. Tísnivý klid, jenž se rozprostřel dómem, mě zdaleka tak neuklidňoval jako jindy, a tak jsem opět rozezněl kostel tóny píšťal.

Bylo už pozdě, když jsem se vrátil do svého nového domova a po rychlé večerní hygieně jsem si rád sedl ke knize. Brzy jsem zjistil, že děj příběhu nejsem schopen sledovat. Měl jsem plnou hlavu dnešního perného dne. Stěhování z univerzitní koleje a všechno to vysvětlování Otce Farlana, jaké budou mé povinnosti. Jako bych je neznal...

Teď jsem však byl na faře sám. Otec bydlel v domě kousek za Paříží se svou nemocnou sestrou, o kterou se staral. Měl o ni velkou obavu a nechtěl ji nechávat jen s ošetřovatelkou, proto se vzdal bydlení na faře, kterou mi celou přenechal. V první moment jsem byl snad i rád, že mám soukromí, ale ten pocit vymizel hned tento první večer. Přestože jsem měl samotu vždycky rád, dnes mi přišla deprimující.

Nikdy jsem neměl kamarády, ani v domově pro sirotky, kde jsem strávil kus svého dětství, ani ve škole a později na univerzitě. Všichni o mně věděli, že jsem vlk samotář a nemám zájem o žádné přátelství. Dával jsem to všem jasně najevo, svým postojem, tváří i chováním. Nedivím se jim, že se mi vyhýbali. Černé vlasy ostře kontrastující s až nezdravě bledou kůží a oči barvy bouřkových mraků mnohokrát metaly blesky na všechny strany. Lidé se mě báli a já jsem byl za to vděčný. Nevěřil jsem jim.

Jediný člověk, kterého jsem si pustil k tělu, byl můj pěstoun a učitel na piano a varhany, Daniel Roth. Byl jako můj otec, jehož jsem nikdy nepoznal. Dal mi lásku a domov, který jsem ztratil po smrti matky a dokázal ze mě vychovat, jak on sám tvrdil, jednoho z nejlepších varhaníků v celé Paříži. Možná jsem zbytečně skromný, ale nemyslím si to. Na jeho genialitu za klávesami nikdy nedosáhnu. On mě vždy s pýchou ujišťoval, abych nepodceňoval svůj talent a dál jej rozvíjel.

Přestože bylo pozdě a měl jsem náročný den, spánek nepřicházel. V hlavě mi začaly vířit vzpomínky, jako bych bilancoval předchozí život předtím, než vstoupím do nového.

Matka mě vychovávala sama, protože otec odešel do armády a tam ho na jedné misi zabili ještě předtím, než jsem se narodil. Byly mi čtyři roky, když zemřela. Stála u přechodu pro chodce, zfetovaný řidič nezvládl řízení, vjel na chodník a srazil ji. Byl jsem svěřen do péče mého strýce Kennyho, jediného žijícího příbuzného. Byl to ožrala a surovec, který mě jen bil a později i sexuálně zneužíval. Bylo mi šest let, když mě sousedka našla v krvi, zmláceného a znásilněného v jedné zapadlé uličce poblíž domu, kde jsme bydleli. Chvíli jsem si poležel v nemocnici a pod dozorem psychologa jsem byl nucen se socializovat v domově pro sirotky. Kennyho zavřeli na dvanáct let. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že se po půl roce oběsil v cele na prostěradle. Pedofilové a násilníci na dětech ve věznicích zkrátka nemají procházku růžovým sadem. Nikdy mi ho nebylo líto.