The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

LV. Adié, Paris

Prázdniny se pomalu blížily ke konci a moje výčitky mě konečně dohnaly k tomu, abych zavolal Arminovi a omluvil se mu.

Chyběl mi – jako kamarád, vrba, a já jsem musel uznat, že ačkoliv jsem byl samotář, úplně sám jsem delší dobu být nedokázal. Už jsem z toho bláznil...

Armin byl šťastný a mou omluvu přijal.

Začala zase škola, pro Armina na vysoké a pro mě nenáviděný maturitní ročník. Kdyby mě tenkrát nevyhodili, už jsem mohl mít pokoj, ale takhle...

Týdny letěly jako voda a blížil se čas Vánoc.

Cestou ze školy začaly poletovat bílé vločky a já si okamžitě vzpomněl na jedno z našich prvních setkání.

Na popud této vzpomínky a bílé nadílky, která začala zdobit ulice Paříže, jsem si sedl k počítači a zadal jméno Ackerman do Googlu.

I když jsem to už poslední měsíce nedělal příliš často, protože jsem nechtěl dennodenně zažívat zklamání z neúspěchu.

Jaké bylo mé překvapení, když mi před očima vyskočil neznámý odkaz. Zatetelil, jsem se štěstím.

Uklidni se, Erene, to ještě nemusí být vůbec on, po světě může běhat spoustu Ackermanů.

Ruce se mi třásly tak, že jsem se málem netrefil na odkaz. Nakonec se to však povedlo.

Pozvánka na tradiční Vánoční koncert varhaníků ve Florencii, který se koná druhou adventní neděli 8.12. 2019.

Mezi vesměs neznámými hudebníky se skvělo jedno podstatné – Rivaille Ackerman.

Ne, to nemohla být náhoda. Kolik Ackermanů mohlo hrát na prestižním koncertě v největším kostele v Toskánsku? Byl to on, o tom jsem už nechtěl pochybovat!

„Našel jsem ho!" zaječel jsem do tichého pokoje. Věděl jsem, že si ho musím odchytnout na tom koncertě, protože to, že tam hraje, ještě neznamenalo, že tam i žije.

Podíval jsem se na kalendář. Bylo pátého prosince. Měl jsem tři dny na to se tam nějak dostat.

„Musím rychle zabookovat letenku na zítra ráno," mumlal jsem si pod nosem a rychle vyťukával aerolinky a hledal lety. „Tento je plný, pak ještě jeden let večer... taky obsazený. Co pozítří?" mudroval jsem, zatímco prsty mi běhaly rychle na klávesnici. Pomalu jsem ztrácel naději, že se tam dostanu včas, i tento spoj byl zaplněný.

Frustrovaně jsem se opřel do křesla a promnul si nos. Poslední varianta byla, zkusit se podívat na dnešní odlety.

Málem mi vyskočilo srdce z hrudi, jak začalo silně tepat, když jsem na displeji uviděl pár volných míst na večerní let.

Kolik mám času? Čtyři a půl hodiny do odletu... O dvě hodiny musím být na letišti dřív, kvůli odbavení... Mám dvě a půl hodiny na to se sbalit a dorazit na letiště. To abych sebou hodil!

Začal jsem zmatkovat. Lítal jsem po kvartýru jak motorová myš sem a tam a házel věci do batohu. Mezitím si volal taxíka s telefonem přitištěným ramenem k uchu.

Batoh... ne, ten větší, zdržím se tam chvíli... nejspíš... Určitě na celé svátky. Kdo ví, jak to všechno bude probíhat... Věci aspoň na tři týdny. A taky noťas, nabíječku na telefon a platební kartu. Sakra, čím se vlastně platí v Itálii? Ach ano, eurem, to je stejné, už blázním! Měl bych se uklidnit, nebo něco zapomenu!

Těkal jsem po bytě a přemýšlel, jestli mám všechno. Snad ano. Cinkl telefon, to byl ten taxík. Zamknul jsem byt a vzhůru za dobrodružstvím.

Letadlo jsem stihl jen tak tak, dokonce jsem musel použít svůj psí pohled na ženskou, která mi téměř před nosem zavřela odbavovací halu. Viděla však, jak jsem zoufalý, tak udělala výjimku.

Úplně vyčerpaný jsem se sesunul na své místo a konečně mohl v klidu přemýšlet, co vlastně budu dělat dál. Věděl jsem, že do Florencie přiletím v pozdních hodinách, ještě než se vymotám z letiště, bude okolo půlnoci.

Přepokládal jsem, že najdu nějaký nonstop bar, možná hotel by byl lepší, abych se vyspal. Musel jsem být fit, aby mi to myslelo, Nic jsem nesměl nechat náhodě, buď teď anebo nikdy. Nevěřil jsem, že bych měl ještě někdy takovou příležitost jej najít. Tohle byla náhoda a já bych věřil tomu, že se neustále snažil skrývat, toto však bohužel nemohl ovlivnit. Myslím, že nepočínal s tím, že jej ještě po celých těch dlouhých měsících budu hledat.

Jenže teď, po celém tom adrenalinovém šílenství, které jsem předvedl, jsem seděl v letadle a neměl vůbec žádný plán.

A řeč? Nepředpokládám, že tam budou všichni mluvit francouzsky, ale je to velké město, takže anglicky bych se mohl domluvit a zkusil bych oprášit i svou italštinu.

Díky, táto, aspoň se něco bude hodit z tvého despotismu.

Nutil mě ji se učit snad tři roky, než jsem se mu na to vykašlal.

Pomalu ze mě opadával adrenalin, a tak jsem zavřel oči. Neměl jsem moc času na spánek, do Florencie to letělo slabou hodinku, možná hodinu a půl.

Vlezl jsem do prvního hotelu, který mi taxikář doporučil, naštěstí uměl anglicky, protože má italština byla v háji, nerozuměl mi ani slovo, zrovna tak já jemu.

Byl jsem uchvácen krásou toho města, myslel jsem, že Paříž je krásná, ale centrum Florencie bylo úchvatné. Samotná katedrála Santa Maria byla neskutečná a naprosto fascinující Asi jsem už opravdu dospěl, když mě dojímaly takové stavby. Ale komu by to monumentální dílo nevyrazilo dech? Slíbil jsem si, že až budu mít trochu času, koupím si pastely a čtvrtky a nakreslím si ji.

Teď jsem měl však jinou práci. Vešel jsem dovnitř dómu a skoro jsem přestal dýchat nad tou velikostí.

Začal jsem se těšit na samotný koncert. Když jsem slyšel tu dokonalou akustiku, kterou jsem vytvářel jen svými kroky, bylo mi jasné, že varhany tady budou znít famózně. Jen abych sehnal ještě lístky, nepochyboval jsem totiž, že o takovéto koncerty bude velký zájem.

Levi mi před rokem slíbil, že mi zahraje celý koncert... Tak moc se na něj těším!

Ztrácel jsem se v tom ohromném prostoru a nevěděl, kam jít. Po chvíli bloumání jsem narazil na postavu v taláru. Opět jsem zkusil svou ubohou italštinu a kupodivu jsem se s ním i docela domluvil. Ptal se mě, jestli mám zájem i o následný banket, který je zpřístupněn veřejnosti.

No jistěže ano! To je výzva, tím je vše vyřešeno. Tam se s Levim potkám.

Věděl jsem sice, že tyto večírky neměl rád, ale jakožto vystupující tam určitě bude muset nějaký čas strávit.

Uklidněný jsem si pročetl celý program. Uviděl jsem tam i jméno Danielovo, jehož jsem doma úplně přehlídl, na celém tom plakátu mi svítilo jen jedno jediné jméno.