The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

SAD END - Part 3

„Dej mi za ni zboží," křikl jsem mu do ucha, aby mě slyšel.

Podíval se na mě překvapeně, ale vytáhl pár balíčků a dal mi je do ruky.

„Díky," bez zbytečných dalších slov jsem se zvedl a odcházel z klubu.

Nedíval jsem se, jestli jde za mnou. I kdyby šel, poslal bych jej stejně zpátky. Chtěl jsem být sám, mé nohy se pomalu ploužily k místnímu hřbitovu. K tomu, kde odpočíval můj milovaný Levi. Nebylo to odtud daleko, věděl jsem, že se tam klidně dostanu pěšky.

Klidnou, pomalou chůzí jsem došel ke hřbitovu.

Velká zdobeně okovaná brána vrzla, když jsem ji otevřel a pomalu se coural do kopce, kde byl Leviho hrob. Šel jsem tudy poprvé od jeho pohřbu a z očí mi kanuly slzy, že jsem málem neviděl na cestu.

Ještě pár kroků...

Unaveně a z posledních sil jsem se sesunul u vínově červeného kamene ve tvaru kapky, kde bylo napsáno to nejkrásnější jméno. Jen pohled na něj mi opět spustil vodopády slz, které jsem nemohl a ani nechtěl v sobě držet. Sehnul jsem se až k zemi a nabral do rukou mokrou hlínu, která pokrývala čerstvý hrob, drtil ji v pěstích a nekontrolovatelně vzlykal. Srdce jsem měl tak sevřené, že jsem myslel, že se mezi vzlyky ani nebudu moci nadechnout, ale plíce si vždy vyžebraly alespoň malý kousek vzduchu, který mi umožnil dál udržet své srdce v chodu.

Netušil jsem, jak dlouho stékaly mé slzy na jeho hrob, když najednou došly. Už jsem nemohl dál plakat. Zvedl jsem hlavu a znovu pohlédl před sebe.

Uviděl jsem jeho náhrobek, kterak byl osvícený vycházejícím sluncem a celý zářil, jako by mi chtěl dát sílu. Stejně i to rudé slunce, které vystupovalo nad kopec a slibovalo pěkný den. Opět jsem sklonil hlavu.

„Levi, můj milovaný Levi... nezvládám to tady bez tebe! Snažil jsem, opravdu ano, ale nejde to. Chci ti jen říct, že jsem tě miloval od první chvíle, kdy jsem tě uviděl v kostele. Ty jsi mně pomohl z nejhoršího období mého života. Dal jsi mi všechno, co jsem potřeboval, domov, lásku, objetí, naučil jsi mě milovat a ukázal, jaké to je být milován. Byl jsi můj anděl, který mi rozzářil život, který byl do té doby šedivý a bez jiskry, dal jsi mi důvod žít život, který byl protkaný důvěrou, láskou a porozuměním. Ale teď jsi pryč, opustil jsi mě a můj život ztratil smysl. Není už jen šedivý, žiju v černočerné tmě, která mě obklopuje, a cestu ven už nikdy nenajdu! Nikdy, protože neexistuje!

Levi, promiň, vím, že to, co se teď chystám udělat, bys neschválil, ale pochop mne. Je to to jediné, co mě může vysvobodit z mých muk. Chci jít za tebou, tak mě, prosím, neodsuzuj. Ty jsi vždy věděl, co je pro mě nejlepší, takže jistě pochopíš i to, co nyní udělám. Promiň, jestli jsem tě zklamal!"

Ale já už prostě dál nemůžu...

Podíval jsem se ještě jednou na čerstvý hrob pokrytý neuvadlými kyticemi a věnci. Naposledy jsem se nastřelil dávkou, o které jsem věděl, že mé tělo neunese.

„Sbohem Levi!"